Byla to doba, na kterou může být komunistické hnutí hrdé

Boris Šesták

Je konec září roku 1938, začátek období temna a teroru národů Československa. Spojenecké státy Francie a Velká Británie zradily své spojenecké závazky vůči ČSR a uzavřely dohodu s nacistickým Německem o odstoupení pohraničního území, obývaného převážně občany německé národnosti. Československa se nikdo neptal a lidé hodnotili vzniklou situaci slovy: "O nás, bez nás."

Manifestace lidu smetly vládu, ale na skutečnosti se nic nezměnilo. Pohraničí opouštěly české rodiny, ale i občané německé národnosti, nesouhlasící s obsazením pohraničí nacisty. Vzniklé situace využilo i Polsko a zabralo část Těšínska, Maďarsko zase část jižního Slovenska. Byla rozpuštěna KSČ a zakázána její činnost. Dále byla zakázána činnost Svazu mladých, Svazu přátel Sovětského svazu a dalších pokrokových organizací.

KSČ se rozhodla ve své činnosti v nových podmínkách pokračovat a přejít do ilegality.

Asi počátkem prosince 1938 navštívil mého otce člen vedení strany Cyril Šembera a dojednal další spolupráci. Současně se dohodli, že by bylo správné zapojit do ilegální práce mládež, zejména z řad Svazu mladých.

Otec postupně hledal vhodné kandidáty, a tak mohl vytvořit obvodní vedení severně od Prahy. Moji starší bratři, bývalí členové Svazu mladých, se do příprav na ilegalitu aktivně zapojili.

Politická situace se stále zostřovala a vyvrcholila odtržením Slovenska pod vedením klerofašistických vůdců od ČSR a vytvořením samostatného státu. V březnu 1939 požádalo Hitlera o ochranu a vzájemnou spolupráci. Česká vláda se rovněž rozhodla dát se pod ochranu Třetí říše a jejího vůdce Hitlera. Smlouva byla uzavřena 15.3.1939 a nacistická vojska vstoupila na zbytek republiky. Byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava a jmenován nacistický protektor von Neurath.

S příchodem nacistické armády přišla i německá policie, gestapo, která pak na základě seznamů, předaných jim naší policií zahájila zatýkání pokrokově smýšlejících lidí, především komunistů. Vše probíhalo pod krycím názvem "Akce Gitter - mříže". Zatčeno bylo asi 3.000 osob.

Otec už měl vytvořeno obvodní vedení ve složení: on, Krypner ze Řeže, Topol z Přemyšlení, Kratochvíl z Hoštic. Instruktorem a spojkou na vedení ilegální strany byl Šumbera. Dodával ilegální tiskoviny, jejichž distribuci organizoval otec. Já nebo společně s bratrem jsme je dodávali dalším členům obvodního vedení.

Současně s vytvářením ilegální sítě KSČ jsme začali organizovat síť ilegální organizace mládeže pod názvem KOMSOMOL. Navázali jsme spojení s Helenou Zimákovou a Janem Rottmannem z Klecánek a jejich prostřednictvím pak spojení na Arnošta Weidnera, pozdějšího spolupracovníka Vetišky.

Nevím přesně kdy, ale určitě začátkem roku 1940 přivezl bratr Jaroslav provizorní rozmnožovací přístroj sestávající z mramorové desky, síťky, válečku a rámečku. Na tomto přístroji jsme v našem bytě v Klecanech tiskli různé letáky, ale i další výtisky ilegálního Rudého Práva. Papír a blány dodávala Helena Zimáková, ale získávali jsme potřebné věci i jiným způsobem.

Mezi nejúspěšnější akce, pokud se pamatuji, byla akce proti výrobě zápalných destiček v domácnostech po napadení Sovětského svazu. Přemyšlenská pyrotechnická továrna zadávala jejich výrobu i do rodin občanů v širokém okolí. Proti tomu jsme provedli dvě velké letákové akce po všech okolních obcích, ale i v Kobylisích. Tehdy už jsme měli poměrně širokou síť spolupracovníků. V letácích jsme vysvětlovali účel zápalných destiček a vyzývali jsme občany, aby přestali s jejich výrobou a že ty, kteří budou pokračovat ve výrobě, budeme příště jmenovat a po skončení okupace, že se budou zodpovídat. Akce byla úspěšná. V Klecanech, v místě, kde byla německá vojenská posádka, hlídky procházely vesnicí, jsme letáky po všech domech roznesli já s bratrem Jaroslavem.

Akce však vzbudila ještě jinou reakci. Někteří bývalí funkcionáři KSČ nám po jednom soudruhovi vzkázali, že budou-li se podobné akce provádět, že se nenechají zavřít a že oznámí, že to dělají kluci Šestákoví. Ani tato hrozba nás však nezastrašila a v činnosti jsme pokračovali.

Poslouchali jsme nepravidelně večer ve 22 hod. vysílání sovětského rozhlasu pro Čechy. Zprávy jsme pak vytiskli a roznášeli po vesnicích. Tím jsme informovali občany o současném politickém dění a po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem o stavu na frontě. To bylo až do zatčení otce gestapem, kdy nám rádio ukradli.

Že neštěstí nechodí po horách, ale po lidech, jsme se přesvědčili, když v březnu 1942 byli na pracovišti zatčeni dva členové obvodního vedení Krypner a Topol. Jejich zatčením hrozilo nebezpečí, že nevydrží-li výslechy gestapa a budou mluvit, hrozilo zatčení otci. Bylo nutno uklidit tiskárnu. Byla převezena do Chaber k našemu spolupracovníkovi Rysplerovi, kde za pomoci bratrů Miskových byly letáky tištěny dál. Bylo nutno informovat i další otcovy spolupracovníky s tím, aby ukryli vše, co by je mohlo v případě zatčení usvědčit z činnosti proti Říši. Soudruzi Topol i Krypner vydrželi a nikdo další nebyl zatčen. Podařilo se nám zjistit důvod jejich zatčení: organizování a účast na sbírkách pro rodiny zatčených gestapem.

Bylo přistoupeno k organizování revolučních národních výborů v rámci obvodu, do nichž byli zapojováni i členové nekomunistického odboje, na který jsme byli napojeni a spolupracovali s ním.

Po atentátu na protektora Heydricha došlo ke kruté odplatě. Denně byly popravovány desítky lidí. To pochopitelně mělo vliv na psychiku lidí - strach. Bylo proto nutno zpřísnit konspiraci a pracovat jen s vybranými občany.

Počátkem června 1942 byli na střelnici v Kobylisích zastřeleni soudruzi Topol a Krypner s odůvodněním: za schvalování atentátu na Heydricha. Asi ho veřejně ve věznici na Pankráci otevřeně schvalovali.

Velmi často nás navštěvoval Šumbera. Úkolem mým i bratra bylo sledovat, zda se někdo cizí nepotuluje kolem našeho domu. Kromě spojení na Šumberu měl otec spojení na organizace soudružky Karlovské z Kralup. Docházel k nám jeden soudruh, jehož jméno jsme neznali, jen jsme věděli, že je instalatér.

Dne 8. 7. 1942 v ranních hodinách byl zatčen otec. Jak jsme se později dozvěděli, byl krátce předtím zatčen Doležal z Řeže, švagr Krypnera. Ani otec, ani my jsme s ním spojení neměli. Důvod zatčení a prohlídky bytu, zabavení knih a rádia se nám nepodařilo zjistit. Až po válce jsme zjistili, že den předtím byl zatčen Šumbera. Po provedeném atentátu na Heydricha naštěstí maminka ukryla všechny naše zbraně, které se nám dosud nepodařilo najít.

Mnoho lidí se nás začalo stranit, vynořovaly se různé informace o důvodech zatčení otce, zejména od lidí, kteří neměli nejmenší tušení o činnosti otce.

Velmi těžce dolehlo zatčení na naši maminku, zejména řeči o tom, že otec byl zatčen kvůli ní, protože byla Ruska. Přestože maminka věděla o činnosti otce i naší, velice ji tyto řeči nervově vyčerpávaly, přímo deptaly.

Její trápení ještě zhoršovalo to, že bratr Jevgenij-Evžen byl zatčen v Berlíně a odsouzen na rok do vězení. Bratr totiž po dohodě s otcem a Šumberou odjel do Berlína hledat možnosti dalšího rozvíjení spojení s německými soudruhy. Spojení jsme měli na soudruhy v pohraničí, s jejichž pomocí měl navazovat a rozšiřovat další spojení. K zatčení došlo po zatčení německého soudruha Funkeho z Kadaně. Důvodem zatčení bylo udání jeho vlastního syna, který chtěl vstoupit do Hitlerjugend a otec mu to nedovolil, proto udal svého otce, sestru i mého bratra. Přes veškerou snahu se nám nepodařilo získat povolení k návštěvě otce, nebo mu napsat, ani od něj jsme nedostali žádné zprávy. Když jsme podávali prádlo k výměně jednou za 14 dní, vždy jsme přidávali nějaké jídlo.Prádlo otci vydali, ale potraviny se vždy vracely. Na prvním vráceném prádle byly stopy krve. Ani se nám nepodařilo zjistit, kdy byl převezen do Osvětimi. V Osvětimi jsem po letech zjistil, že mají záznam pouze o jeho úmrtí.

Tuto psychickou zátěž nevydržela maminka, onemocněla, byla převezena do nemocnice, kde 6. 2. 1943 zemřela. Někdy koncem března 1943 jsem byl zavolán na četnickou stanici, kde mi byl přečten fonogram o úmrtí otce dne 19.2.1943.

Bratra Evžena jsme o úmrtí matky informovali, avšak o smrti otce ne. Velmi těžce nesl smrt matky a kdyby se dozvěděl ve vězení ještě o smrti otce, nevěděli jsme, jak by se s tím vyrovnal.

Po odpykání ročního trestu a zákazu pobytu na území Říše se vrátil koncem května 1943 domů. Cestou v autobuse se dozvěděl o smrti otce.

Kruté rány, své věznění a smrt rodičů v něm podnítilo ještě větší sílu a odvahu bojovat proti nacistickým okupantům. Když se trochu zotavil, informoval se u nás o stavu ilegální sítě vybudované otcem a Komsomolem. Informovali jsme jej, že jsme stále ve styku s řadou otcových spolupracovníků i o zbytcích organizace Komsomolu. Organizace Komsomolu značně prořídla nasazením na práci v říši. Evžen postupně obnovoval kontakty a navazoval nové. Někdy v červenci 1943 se při návštěvě Prahy potkal se svým bývalým spolužákem z gymnázia Kamilem Zoufalým, s nímž dříve spolupracoval. Po výměně názorů na situaci a přesvědčení se, že jejich pokrokové komunistické názory setrvávají, si dohodli další schůzku a spolupráci organizací, které měl Kamil na Smíchově a našich na sever od Prahy.

To vše bylo v době, kdy gestapo tvrdě zasáhlo proti III.ilegálnímu ÚV KSČ. Tímto zásahem gestapo rozrušilo organizační strukturu ilegální KSČ.Po smrti vedoucího III ilegálního ÚV s.Moláka se ujal řízení R.Vetiška, vyslaný spolu s Vohradníkem a Kleinem ze Sovětského svazu. Vetiška na pokyn Moskvy navázal kontakt s bývalým pracovníkem stranického aparátu za l.republiky Jaroslavem Fialou. Tento krok se stal osudným pro řadu členů ilegální KSČ. Fiala po svém zatčení gestapem podepsal konfidentský úvazek a stal se jedním z nejnebezpečnějších pracovníků odboje. Tuto skutečnost Moskva nevěděla, neboť nebylo žádné spojení s děním v Protektorátu. Tolik zatím k období 1943 a stavu odboje.

Někdy koncem srpna nebo počátkem září 1943 informoval Kamil Evžena, že od Gromanna, ilegálního pracovníka, převzal a školí skupinu mladých lidí, studentů, evangelického vyznání, kteří mají zájem a odvahu zapojit se do odbojové činnosti a doporučil je zapojit. Evžen si vyžádal čas na rozmyšlenou. Otázku konsultoval se mnou a s bratrem Jaroslavem. Zpočátku jsme měli různé názory, ale nakonec jsme se shodli na jejich zapojení. Evžen seznámil Kamila s tímto naším názorem a dohodli schůzku. Ta se uskutečnila ve Stromovce. Zúčastnil se jí Evžen, Kamil a za smíchovskou skupinu Karel Hiršl. Já je hlídal.

Při dalších schůzkách se řešily zásadní otázky jako vydávání časopisu, název organizace, ale hlavně šlo o program, který by organizace měla mít. Byly uloženy dílčí úkoly, které po prodiskutování byly podkladem k vytvoření známého Programového prohlášení revoluční skupiny PŘEDVOJ. V úvodu Programového prohlášení je jasně uvedeno zaměření skupiny. Uvádí: "Revoluční skupina Předvoj je organizace komunistických, revolučních pracovníků, vytvořená na území Čech a Moravy seskupením několika zbytků organizací KSČ. Revoluční skupina Předvoj se jako celek považuje a je považována za právoplatnou složku KSČ."

Po osvobození se o Předvoji začalo hovořit jen jako o mládežnické organizaci. Tento mylný názor přežívá i do dnešních dnů (viz článek Jiřího Freidla v Haló novinách v polovině prosince 2005).

Faktem je, že v čele Předvoje byli převážně mladí členové, ale kádr tvořily různé věkové skupiny. Marně jsem se snažil vyvrátit tento názor. Byl jsem totiž přesvědčen, že jde o záměr, či úmysl zlehčit úlohu Předvoje v ilegálním boji KSČ proti nacistickým okupantům. Teprve koncem 80.let jsem pochopil. Na konferenci historiků totiž prohlásila paní Čepičková - Gottwaldová: "Jak si mohla nějaká skupina mladých dovolit vydat nějaké programové prohlášení, když jej tatíček neschválil". Zapomněla, že Moskva byla daleko, spojení žádné a že život v Protektorátu a odboj šly svojí vlastní cestou. Programové prohlášení Předvoje bylo totiž jediným uceleným programem vydaným ilegální KSČ.

Je třeba však ocenit, že revoluční tradice Předvoje rozvíjely ve své činnosti po roce 1945 Svazy mládeže, konkrétně Svaz české mládeže, Československý svaz mládeže a posléze i Socialistický svaz mládeže.

Vraťme se k období roku 1944.Tehdy bylo vytvořeno několik ilegálních tiskáren a bylo možno vydávat časopis a jiné tiskoviny. Rozšíření programového prohlášení usnadnilo sjednocování jednotlivých ilegálních skupin. Tím se začal plnit jeden ze základních úkolů Předvoje, vytvoření podmínek pro utvoření centrálního vedení ilegální KSČ - ustavení IV.ilegálního vedení koncem roku 1944.

Mezi dalšími úkoly, které si stanovil Předvoj, bylo zakládání Revolučních národních výborů, přípravy na povstání českého lidu proti okupantům.

Růst aktivity ilegálních organizací nezůstal bez povšimnutí gestapa - říšské státní policie. To mobilizovalo všechny své složky, hlavně konfidenty k nejvyšší akceschopnosti. Gestapu se podařilo asi v polovině roku 1944 zajistit číslo časopisu Předvoj. Rozborem došlo gestapo k závěru, že v Protektorátu musí být Rudolf Slánský nebo Jan Šverma.

První zatčení člena Předvoje provedlo gestapo 6.6.1944, kdy zatklo Václava Dobiáše. Nebyl však zatčen v souvislosti s činností Předvoje, ale v souvislosti se zatýkáním členů organizace v Čelákovicích, kterou řídil Vetiška.Vašek neprozradil své spojení s Předvojem a tak nikdo další z Předvojáků nebyl zatčen. Byl popraven počátkem roku 1945. Dalším zatčeným byl Kamil Zoufalý, jeden z hlavních organizátorů Předvoje. I on byl však zatčen pro svoji dřívější činnost a spolupráci s Arnoštem Weidnerem. Byl zatčen 6.8.1944. V tutéž dobu byl zatčen Karel Trober z Klecan, který na žádost bratra Jaroslava zajišťoval ilegální byt Weidnerovi u manželů Liškových (příslušníci nekomunistického odboje) v Přemyšlení, nedaleko Klecan. Po nich je zatčen i můj bratr Jaroslav, rovněž pro spolupráci s Weidnerem. Karel Trober spolu s manželi Liškovými byli popraveni v lednu 1945 na Pankráci. Koncem července 1944 spáchal sebevraždu Brzobohatý ze Zdib, který ukrýval Vetišku. Brzobohatý zjistil, že kolem jeho domku se potloukají podezřelí neznámí lidé. Usoudil, že jde o gestapo a než by se jim dostal do rukou, volil sebevraždu.

Po zatčení Vetišky, který měl při sobě zbraň, byl počátkem srpna 1944 zatčen Arnošt Weidner. Po jeho zatčení spustilo gestapo mohutné zatýkání. Jak jsem již uvedl, byli to mě známí odbojáři, Kamil Zoufalý, bratr Jaroslav, Helena Zimáková, z nekomunistického odboje Trober, manželé Liškovi a řada dalších z různých částí Prahy a okolí.

Kde byla příčina? Když Vetiška spolu s konfidentem Fialou uvažovali o rozšíření jejich vedení, shodli se na Weidnerovi. Fiala přišel s návrhem, aby Weidner sepsal podrobný životopis, ve kterém měl uvést všechna svá současná i předchozí spojení. Toto hrubé porušení konspirace pak Vetiška tlumočil Weidnerovi, který požadavek splnil. Po zatčení se Weidner snažil zapírat a nepřiznávat spojení, vytáhl vyšetřující gestapák opis jeho životopisu a to jej zlomilo. Weidner předal životopis Vetiškovi a ten konfidentovi Fialovi. Jak jsem se po osvobození dozvěděl od bratra Jaroslava, tak Weidner se snažil přesvědčit zatčené, aby prozradili vše, že se vyšetřování protáhne a Gestapo nebude moci šetření ukončit a tím že se zachrání. Naivka. Weidner sám pak s gestapem spolupracoval.

Na závěr k této části je třeba uvést, že druhý člen Vetiškova výsadku Vohradník po zatčení gestapem podepsal konfidentský úvazek. Třetí člen výsadku radista Klein, po odmítnutí návrhu Gestapa na realizaci podvodné radiové hry s Moskvou byl gestapem zastřelen.

A nyní opět k činnosti Předvoje. Jak jsem již uvedl, kolem Předvoje a jeho programového prohlášení se soustřeďovala řada dalších zbytků ilegálních organizací KSČ. Tiskárny Předvoje kromě vydávání časopisu Předvoj vydaly i studijní materiály jako Komunistický manifest, Dějiny VKS(b), Zpěvníček s čsl .hymnou, Internacionálou a dalšími.

Se zajišťováním stanoveného úkolu přípravy na ozbrojené povstání vzrůstala potřeba navázání spolupráce se skupinami, které měly zbraně a na vojenský odboj. Tato naléhavá potřeba se však stala pro Předvoj osudnou. Jeden člen vedení, Jiří Staněk, navázal spojení s člověkem, který se vydával za zástupce vojenské odbojové skupiny. Neuvědomil si, že jako člen vedení nemůže navazovat bližší kontakty, aniž by byla osoba prověřena. Neuvědomil si, že porušuje konspiraci. Sjednal si další schůzku, avšak ta už byla pod kontrolou gestapa. Onen vojenský odbojář byl konfident gestapa Fink. Jirka byl pak gestapem sledován a tak se gestapo dostalo přímo k vedení Předvoje. Když jej gestapo zatýkalo, pokusil se utéct, použil zbraň, ale byl postřelen do nohy a zatčen. Gestapo pak začalo zatýkat ty, o nichž vědělo, že udržovali se Stánkem kontakt.Je zatčen Karel Hiršl, sestry Kálalovy, Rychta, odhalena je tiskárna Předvoje na Smíchově. Když jsme zjistili situaci, rozhodl se bratr Jevgenij a Bohouš Šedivý, že musí zajistit materiály a distribuční síť, která byla u Jardy Brože. Dohodli si legendu, zakládající se na pravdě a šli do bytu Brože. Zde byli oba 27.10.1944 zatčeni, neboť Brož již byl zatčen. Při výsleších shodně vypověděli, že šli oslavovat narozeniny kamaráda a protože proti Evženovi nikdo ze zatčených nevypovídal, byl Evžen 22.12.1944 propuštěn. Evžen zpočátku nenavazoval kontakty a zjišťovali jsme, zda není sledován a není volavkou.

Jiří Hájek, redaktor Tvorby v knize "Už jdeme" uvádí, že ponechávali v izolaci Evžena, dokud také nezjistí, zda není sledován. Dále píše, že však potřebovali (tehdy už IV. ilegální vedení strany) Evžena, neboť jeho spojení, která znal jen on, potřebovali. Evžen byl také členem IV. ilegálního vedení strany.

Gestapo po výsleších převezlo zatčené Předvojáky do Terezína kromě Bohouše Šedivého, kterého přeložilo do Pardubic. Po válce jsem se dozvěděl, že jej jeho manželka "vykoupila" asi za 40.000 Kč.

Gestapo se domnívalo, že po zatýkání v říjnu 1944 zlikvidovalo Předvoj. Ale bylo zklamáno. Naráželo dále na Předvoj, tehdy už i na Boj mladých - mládežnickou odnož Předvoje. Předvoj měl totiž širší základnu tiskáren a tak bylo možno časopis tisknout dál. Tehdy se hovořilo o "Velkém Předvoji". Aktivita odboje vzrůstala se situací na frontách. Sledovali jsme a hlavně jsme spoléhali na úspěchy Rudé armády. Sovětský svaz byl totiž naší jedinou nadějí na osvobození republiky ze jha nacismu. Nemohli jsme zapomenout zrady velkých spojenců Anglie a Francie a jediné nabídky Sovětského svazu pomoci v r. 193 8.

Ten taky nikdy neuznal mnichovskou dohodu o vydání čsl. pohraničí Německu.

Tak jak vzrůstala aktivita odboje, vzrůstala i aktivita gestapa. To ví o novém ústředním vedení strany, ale nezná jeho složení a neví tedy, kde je hledat. A opět se osvědčuje činnost zrádce, konfidenta Dvořáka. Ten se napojuje na skupinu antifašistů v Nuslích a Michli. A to je už jen krok k pražskému vedení a pak k ÚV, zejména když nabídne, že obstará zbraně. V únoru 1945 se sním osobně schází Šiška. S výsledkem jednání není spokojen a rozhoduje se prověřit Dvořáka. Dvořákova činnost je podezřelá i dalším odbojářům, na něž se napojil. Když zjistí při prověřování, že dochází do domu, kde bydlí komisař Gestapa Bóhm, rozhodne se o jeho likvidaci. Ale informace Dvořáka již vedou Gestapo k urychlenému zásahu a tak se stává Praha 4 smutným místem v dějinách KSČ. Černým dnem je 7.březen 1945. Dvořákovi se podařilo zjistit, odkud pochází ilegální tisk, který získal od obuvníka Ryšánka z Michle. Komando gestapa obkličuje vilu Terezu v Ctiradově ulici 6 v Nuslích. V té době zde zasedá vedení pražské organizace. Gestapo zde zatýká Šišku, Hoška, Jandu, Tichého, Strouhala. Gestapo zde získává kromě připraveného ilegálního tisku i organizační schéma a tak zatýkání pokračuje. Bratr Evžen na začátku března 1945 opouští Prahu s cílem napojit se na partyzány. Já od něho přes krycí adresu mám dostat pokyny k mé další činnosti. Kam odjel, jsem nevěděl. Před svým odjezdem ještě sjednal moji schůzku s Mojžíšem na 9.března 1945 v parku u Hlavního nádraží, do té doby jsem žádný dopis nedostal.

Na schůzku jsem přišel v dohodnutou dobu a čekal jsem na Jendu, kterého jsem již delší dobu ze spolupráce znal. Šel jsem parkem směrem k Bolzanově ulici a když proti mně šli dva neznámí muži, otočil jsem se a vracel jsem se k Václavskému náměstí .Muži mě dohnali, zezadu mě každý z nich uchopil v lokti a prohlásili "Geheime Staatspolizei, jste zatčen". Otočili jsme se zpět k Bolzanově ulici. Nasadili mi pouta, otevřeli dveře auta a já jsem byl nucen do něj nastoupit. Polil mě pot. Byl zde v poutech Jenda Mojžíš. Na toho gestapák zařval: "kde máš schůzku s Jindrou?". Došlo mi, že jde o dalšího mně známého odbojáře Jindru Puse. Mojžíš byl celý unavený, zmožený, jen vydechl: na Hlavním nádraží. To se mi ulevilo, protože navečer hledat někoho, koho sami neznali, na nádraží bylo nemožné. Snaha gestapáků byla zbytečná. Odjeli jsme do Pecková paláce a mně odvedli do své kanceláře ve 4.,patře. Po prvním výslechu jsem byl s dalšími, již dříve zatčenými převezen na Pankrác. Přijat jsem byl v půlnoci a pak odveden na 2.patro. Na cele byl již jeden vězeň, který mi pošeptal, co mám dělat. Až později jsem se dozvěděl, že jde o generála čsl. armády Melichara, zatčeného v r. 1942, vězněného v Terezíně a koncem roku 1944 byl opětovně z jemu zcela neznámých důvodů převezen na Pankrác. S jeho pomocí se mi podařilo, že jsem během tří dnů mohl poslat mé švagrové dopis, kde jsem jí sděloval, kde jsem a co mi má při přinesení prádla přinést.

Po výsleších, trvajících několik dnů jsem pak měl klid. Byl jsem hlavně konfrontován s Mojžíšem, nikdo jiný proti mně nevypovídal.

Že byl zatčen také bratr Evžen, jsem zjistil až 8.dubna 1945. V pondělí 9.4.1945 sepsalo s námi gestapo protokoly. Můj protokol obsahoval hlavně zjištění, že jsem věděl, že otec, bratři Evžen a Jaroslav pracovali v ilegální zakázané organizaci, neoznámil jsem to a že jsem sám navázal spojení s další osobou ilegálně pracující proti Říši.

Do Terezína - Malé pevnosti jsme byli dodáni 10.4.1945. Já jsem o poměrech a o tom, jak se chovat, byl informován panem gen.Melicharem. Odjížděli jsme z nádraží "Střed" - dříve Masarykovo nádraží. Na některé z nás čekali rodiče, kteří se o transportu náhodou dozvěděli. Ve vagóně jsme nalezli mnoho jídla, dokonce i čokoládu. O to se postarali především železničáři, jimž patří náš dík.

Po příchodu do Malé pevnosti, z Bohušovic jsme šli pěšky a po formalitách jsme byli my, muži odvedeni na 4. dvůr, ženy pak na 2. ženský dvůr. Na 4. dvoře jsme byli celý transport, mimo žen, umístěni v malých celách, propojených chodbou na pravé straně dvora. Zde se rozhodlo, že vedoucími budou bratr Evžen, Šiška, Hiršl, Mojžíš, Staněk, Brož, Janda, zda ještě někdo další, si nepamatuji, jen to, že jsem byl vybrán i já, Standa Neumann, Viktor Vyskočil, Karel Kosík jako méně angažovaní, pro případ, že by se s vedoucími něco stalo. Důvodem této schůzky bylo provést rozbor příčin zatčení.

Této skutečnosti zneužil Vetiška ve své knize "Skok do tmy" tím, že uvádí, že na té schůzce byl souzen Jirka Staněk za zradu. Jde jen o jeho pokračující pokus pošpinit Staňka. Vetiška v uvedené knize rovněž uvádí, že chtěl se svým spoluvězněm na Pankráci rovněž soudit Staňka. Chtěl soudit někoho, koho vůbec neznal. Když jsme zjistili, že Vetiška tvrdí nepravdu, že lže, - předali jsme já, Viktor Vyskočil, Standa Neumann, Karel Kosík tisku článek, ve kterém jsme vysvětlovali Vetiškovu lež. Historik Oldřich Sládek ve své knize "Dny odvahy" reaguje rovněž na Vetiškovu lež. Ani po zveřejnění našeho prohlášení se Vetiška rodině Staňkově neomluvil, ani veřejně nepřiznal svou lež. Lze namítnout, že tak byl někým informován. Proč si údaje neověřil? Léta si kladu otázku, proč takto jednal vůči člověku, kterého neznal a který v boji proti nacismu položil život, který měsíce nespolupracoval s konfidentem gestapa a nezradil. Proč Vetiška sebekriticky nepřiznal spolupráci s konfidentem, i když to na počátku nemusel vědět, ale vždyť tato spolupráce stála životy lidí, sám osobně jsem jich znal pět a mnoha dalším způsobila útrapy, trýznění a zničené zdraví v koncentračních táborech a věznicích. Že by šlo o obranný útok?

Po osvobození byla ustavena komise, která měla Vetiškovu činnost v době okupace prověřit, ale po jeho prvních výsleších a výsleších svědků byla činnost komise zastavena a komise rozpuštěna. Toto rozhodnutí tlumočil komisi Rudolf Slánský s tím, že by osvětlení činnosti Vetišky mohlo ovlivnit názor na soudruha Gottwalda. Toto vím od předsedy tehdejší komise Knapa, který byl členem IV. ilegálního vedení.

Pro mne je nepochopitelné, že Vetiška nebyl zařazen do seznamu gestapa, dle kterého byli 2. května 1945 vražděni Říši nepřátelští lidé. To byli nebezpečnější 18 až 20 letí mladíci? Vždyť gestapo vedlo Vetišku jako vedoucího ilegálního hnutí KSČ v Protektoráte a navíc byl parašutistou. Mezi zavražděnými byl jeho nejbližší spolupracovník Arnošt Weidner, údajně i konfident Fiala, se kterým Vetiška měsíce spolupracoval. Že by obdoba národního socialisty Krajiny?

Vraťme se však k Malé pevnosti. Druhý den po příchodu jsme byli řádně přijímáni, odebrali nám dle jejich názoru přebytečné oblečení, ostříhali nás dohola a protože už nebylo vězeňské oblečení, naše kalhoty a saka byla označena červenou barvou. Přijímání trvalo až do odpoledne za stálého řvaní loss, loss. Byla nám přidělena i čísla, ale ta jsme neznali a byli jsme zařazeni na různé cely na 4. dvoře. Nejvíce bylo zařazeno na celu 44 a 45. Já s bratrem jsem byl přidělen na celu 42.

Když jsem vstoupil do cely, překvapil mě obrovský počet vězňů, asi 500 - 600 osob. Stál jsem nerozhodně uprostřed cely. Všiml si mě starší vězeň a přistoupil ke mně s otázkou, za co tam jsem. Otevřeně jsem přiznal, že za činnost v ilegální KSČ, vzal mě za ruku a odvedl mě na vrchní palandu s tím, že budu ležet vedle něho. Svěřil se, že byl odsouzen, nevím už přesně na kolik let, ta že si odpykal v koncentračním táboře, ale puštěn nebyl, byl z Jihlavska a vězněn byl rovněž za činnost v KSČ. Bratr si našel také místo - na nevyšší palandě Brzy jsem se začal drbat, neboť mě začalo svědět celé tělo. Na to mi řekl, to si zvykneš, to jsou jen vši a blechy. Těch bylo nepočítané. Následující den jsem byl společně s bratrem zařazen do pracovního komanda Richard III, stavba podzemní továrny. Tady jsem se sešel se Standou Neumannem, Viktorem Vyskočilem a Milošem Dlouhým. Hleděli jsme, abychom se prací nepřetrhli, uklidili jsme se do nejhlubšího kouta budované chodby, protože tam se dozorcům nechtělo, zde jsme s bratrem pracovali tři dny. Denně jsme chodili pěšky do Litoměřic a zpět. Po těchto třech dnech jsme byli zařazeni do komanda na stavbu plynojemu v Litoměřicích. Tady se muselo pracovat, neboť objekt byl hlídán a hlídky na nás viděly. Jednou, když jsme se vraceli z práce, zaútočili na nás hloubkaři. Pravděpodobně si náš útvar spletli s vojenským. Naštěstí nebyl nikdo zraněn.

Radostná nálada zavládla na 4. dvoře 2. května, když se rozneslo, že Hitler spáchal sebevraždu a že Rudá armáda je v Berlíně. Vězňové se v naději na blízký konec války začali volně pohybovat po dvoře, ale před obědem kápové zahnali vězně do cel, které uzavřeli. Nikdo nevěděl, co se děje.

Šel jsem se v té době umýt a viděl jsem, jak po vyprázdněném dvoře jdou dva pracovníci pražského gestapa Friedrich a Zander, které doprovázel velitel dvora SS Zeinecke. Kolem poledne jsem pak zahlédl, jak z cely č. 41 kápové a dozorci odvádějí Jana Mojžíše, s nímž jsem den před tím mluvil a věděl jsem, že měl vysoké horečky. Druhého vězně, kterého odváděli, jsem nepoznal, třetího nesli na nosítkách. Vyvolali i bratra a tak jsem se domníval, že gestapo chce něco došetřovat. Odpoledne jsem však zaslechl střelbu a teprve tehdy jsem pochopil, že jde o popravy. Když navečer byly cely zase otevřeny, sešel jsem se se Standou Neumannem, Vyskočilem a Kosíkem u cely 45 a snažili jsme se zjistit, kdo všechno byl popraven. Věděl jsem už, že mezi oběťmi byl i bratr, řekl mi to kápo cely. Podle prvních údajů prý šlo o 56 lidí. O pravém smyslu návštěvy gestapáků Friedricha a Zandera v Malé pevnosti jsem se dozvěděl až po osvobození. Přijeli do Terezína se seznamem údajně asi sedmdesáti vězňů, se kterými má být provedeno "zvláštní řízení" (Sonderbehandlung), tedy poprava bez soudu. Seznam vypracovalo pražské gestapo na příkaz Franka, který jej také upravoval, některé osoby škrtl, jiné doplnil. Mělo jít o vězně, u nichž by soud stanovil trest smrti.

Počet těch, kteří byli 2. května v Malé pevnosti nakonec popraveni, tedy zavražděni, je nadále nejasný. Seznam se nenašel a ani Frank, ani gestapáci ve svých výpovědích neuvedli přesný počet.

Těla popravených byla odvezena do litoměřického krematoria. Protože však jejich spalování bylo nedostatečné, zachovaly se pánevní a další silné kosti obětí. Byly nalezeny až v září 1945 a obsluha krematoria uvedla, že jde o ostatky lidí popravených 2. května. Lékaři později identifikovali ohořelé kosti jako ostatky 47 mužů a protože je svědecky prokázána poprava i tří žen, lze s jistotou říci, že v onen osudný den 2. května 1945 bylo v Malé pevnosti popraveno padesát lidí - tři ženy a 47 mužů.

Jejich ostatky po lékařském ohledání uložili do dvanácti rakví, které pak byly počátkem listopadu 1945 pohřbeny na terezínském Národním hřbitově.

Gestapo po popravě ještě uvažovalo, jak zlikvidovat i ostatní vězně - otrávit je, postřílet, zahladit všechny stopy po své zrůdné činnosti.Ale události už nabraly na své dynamice a vrahům se zcela vymkly z rukou.

Někde se uvádí, že byl 2. května popraven také zloduch pražského gestapa konfident J.Fiala, ale to prokázáno není, nepotvrdili to ani gestapáci, ani terezínští dozorci. V muzeu Malé pevnosti však visí Fialová fotografie společně s portréty popravených, z nichž některé má tento zrádce na svědomí. Přes mé protesty, aby byla Fialová fotografie odstraněna, se tak dosud nestalo.

Malou pevnost navštívil 19. dubna 1945 šéf úřadu říšské bezpečnosti Kaltenbrunner, který zakázal nadále provádět popravy. Ale právě poté počet vražd vzrostl. To svědčí o tom, jaký mocný vliv měli v Malé pevnosti Frank a pražské gestapo.

Když jsme po osvobození diskutovali s historikem Oldřichem Sládkem o důvodech této vraždy, došli jsme

k závěru, který pak formuloval v knize "Dny odvahy" takto:

"Když gestapo rozhodovalo o jejich smrti, postupovalo ze svého hlediska logicky a uváženě a s jakýmsi hrůzným smyslem pro perspektivu. Tito lidé byli nebezpeční -perspektivně nebezpeční. Byli mladí, vzdělaní,zkušení a čistí. Mohli se stát vůdci, učiteli a vzory pro desetitisíce mladých lidí. Byli kusem hotové budoucnosti a nosným pilířem, který už prověřilo drtivé přetížení ilegální práce v odzbrojené zemi. Seznam nediktovala msta, ale prevence. Smrt těchto mladých lidí chápali gestapáci jako destrukci budoucnosti i jako výhodu a předtakt pro "nadcházející kolo odvety", o kterém věřili, že přijde, ať už za deset, za dvacet nebo třicet let. To byl jejich příspěvek do fondu třetí světové války, ve které viděli jedině reálné východisko a perspektivu pro kruté síly agrese, kterým sloužili do posledního okamžiku. Přispěli tím,co bylo jejich řemeslem - střelbou a smrtí."

Na IV. dvoře koncem dubna onemocnělo větší množství vězňů vysokými horečkami. Rozneslo se, že jde o skvrnitý tyfus. Vedení pevnosti začalo hned nemocné soustřeďovat do cely č. 41 - do karantény. Počet mrtvých prudce vzrostl. Ani je nestačili odvážet a mrtvoly se hromadily na volném prostranství. Koncem dubna se přestalo chodit na práce, nekonaly se ani apely, neboť dozorci se báli chodit na IV. dvůr, aby se nenakazili.

České lékařské misí vedené MUDr. Raškou se 5.května podařilo prosadit, že budou do Malé pevnosti vpuštěni čeští lékaři, aby pomohli zlikvidovat rozmáhající se infekci skvrnitého tyfu a v mnoha případech i břišního tyfu. V dopoledních hodinách předali terezínští vládci správu Malé pevnosti do rukou českým celníkům. Odchod vězňů z vězení byl však pozastaven, aby nedošlo k rozšíření infekce mimo pevnost

Když se čeští lékaři objevili na IV.dvoře, byli bouřlivě uvítáni To jsme už věděli, že v Praze vzplanulo povstání. Abychom mohli sledovat události, byly nám do cely namontovány reproduktory a díky tomu jsme věděli, co se v Praze děje.

Druhý den - 6. května - lékaři začali s výběrem zdravých vězňů, provedli testy a po kladném výsledku je propustili, nebo se z nich stali zdravotníci. U mne lékařka konstatovala, že musím být urychleně převezen do nemocnice s těžkým onemocněním skvrnitým a břišním tyfem a pro psychicko-nervové vyčerpání. Po nějakém čase mi jeden lékař zajistil odvoz. Na jedné křižovatce jsem uviděl prvního sovětského vojáka - byla to regulovčice. Tekly mi slzy radosti.

Byl jsem odvezen do bývalé nemocnice SS mezi Bohušovicemi a Terezínem. Zde se mi dostalo vynikající péče jak od lékařů, tak od sester. Ale teprve 29. května jsem se mohl vrátit domů.

Boj o záchranu vězňů v Malé pevnosti byl úspěšně dokončen díky péči českých lékařů a zdravotních sester a za nesmírné pomoci pracovníků vojenských nemocnic Rudé armády. Všem patří i dnes můj dík a nejen můj. Žel šedesát těchto našich zachránců za to zaplatilo svými životy.

Závěr

Vzpomínky jsem psal tak, jak mě probíhaly hlavou, mnohé jsem jistě opomněl, některé jen krátce zmínil. Jde o vzpomínky kruté, ale taková byla doba a ani po létech na ně nelze zapomenout. Byla to i doba, která utvářela charakter člověka, doba, v níž bylo mnoho hrdinů, ale i těch, kdo zklamali. Byla to doba, na niž může být komunistické hnutí hrdé. Měla by se stát příkladem pro dnešní generaci komunistů, hlavně pak mladých komunistů, kteří by měli čerpat ze zkušeností jejich předchůdců a podle jejich vzoru bojovat za lepší život svůj i budoucích generací. To je hlavní smysl mého vzpomínání.

Boris Šesták



Je to již více než 75 let od konce druhé světové války a také 75 let od tragické události, která citelně poznamenala československé komunistické hnutí.

2. května 1945 vyhaslo na popravišti v Malé pevnosti Terezín 51 mladých životů. Životů převážně komunistických. Životů odvážně sdružených většinou do odbojové organizace Předvoj. My, mladí komunisté, nikdy nezapomeneme na obětavost, s jakou se mladí soudruzi a soudružky postavili nacistickému zlu, na odvahu, s jakou šli do boje a na bezmoc, kterou cítili oni a dnes i my nad ztrátou jejich sotva rozepsaných životů. 

Nahlédněte do několika životních příběhů, které se nedočkaly vítězných květnových dnů a zůstaly navždy nedopsány. Životů, které vyhasly na popravišti v Terezíně rukou nacistických katů. Přejeme si, aby tito stateční mladí lidé nebyli zapomenuti a aby si dnešní mladí lidé uvědomili, že skutečné hodnoty lidství tkví v něčem jiném než je konzum, bohatství a sláva.

Vražda mladých soudruhů a soudružek nebude zapomenuta!

Každoročně si komunisté připomínají popravu u pamětní desky v Terezíně
Každoročně si komunisté připomínají popravu u pamětní desky v Terezíně