Z dějin Komunistické strany Československa 

 7. dubna 1878 byla na sjezdu v Praze - Břevnově v hostinci U Kaštanu založena Českoslovanská strana sociálně demokratická, přihlásivší se k závěrům První internacionály. K jejím předním organizátorům patřili Josef Boleslav Pecka - Strahovský a Ladislav Zápotocký - Budečský, kteří vydávali od r. 1874 čtrnáctideník Budoucnost, jenž se stal ústředním tiskovým orgánem strany. Od r. 1890 pozvedly organizovanost dělnictva prvomájové oslavy Svátku práce. V r. 1891 byl založen kladenský sociálně demokratický list Svoboda, o rok později na Královéhradecku Právo lidu.

V květnu 1918 se v Moskvě konal ustavující sjezd Československé komunistické strany na Rusi. 28. října 1918 převzal Národní výbor československý pod tlakem revolučního lidového hnutí veškerou moc v zemi a vydal zákon o zřízení samostatného československého státu. Záhy vytvořený socialistický blok (Čs. sociální demokracie, centralisté, strana českých socialistů a strana pokroková) vstoupil 14. listopadu do Kramářovy vlády. Ta zanedlouho zrušila národní výbory (iniciativní lidové orgány) po celé zemi. 

21. září 1920 vychází první číslo Rudého práva, nejprve jako tiskového orgánu Československé sociálně demokratické strany dělnické, od založení KSČ jako ústředního orgánu Komunistické strany Československa. Prvním šéfredaktorem byl Bohumír Šmeral.

Postupně se v tomto období většina národnostních sekcí sociální demokracie hlásí k 21 bodům Komunistické internacionály. V pražském Obecním domě se proti vůli pravicových vůdců konal XIII. sjezd Československé sociálně demokratické strany dělnické, který vyslovil zásadní souhlas s 21 podmínkami Komunistické internacionály (KI) a pověřil ústřední výbor, aby jednal o připojení ke Komunistické internacionále. Vyzval proletariát střední Evropy k obraně sovětského Ruska. K této orientaci se přihlásila komunistická mládež, ženy i umělci. Na obranu požadavků levice probíhala generální stávka. Vláda vyhlásila v mnoha městech mimořádný stav. Bylo zastřeleno 13 dělníků, desítky byly zraněny a přes 3000 uvězněny.

14. až 16. května 1921 schází v Obecním domě v Praze ustavující sjezd Komunistické strany Československa (KSČ). Sjezdu se zúčastnilo 569 delegátů s hlasem rozhodujícím a 86 delegátů s hlasem poradním. Hlavní referát přednesl Bohumír Šmeral. Sjezd přijal 21 podmínek pro vstup do Komunistické internacionály a požádal o přijetí do KI. Tak začala psát nová etapa komunistického hnutí v Českých zemích.

Počtem svých členů (132 000 v r. 1923) patřila KSČ mezi tři nejsilnější strany KI; představovala masovou politickou stranu dělnické třídy s širokým zázemím neorganizovaných stoupenců. Prosazování revolučního leninského kursu v KSČ ve 20. letech bylo obtížným procesem, během něhož se strana musela postupně vypořádat s činností různých pravicově i levicově oportunistických frakcí a oprostit se od jejich názorů a přístupů. V období hospodářské konjunktury a dočasné stabilizace kapitalismu 1924 - 1929 ztratilo vedení KSČ (v čele s generálním tajemníkem Jílkem) důslednou revoluční orientaci. V ostrém politickém zápase proti ztrátě revoluční perspektivy se zformovala ve straně revoluční leninská skupina, reprezentovaná převážně mladými funkcionáři v čele s Klementem Gottwaldem, zvaná též "Karlínští kluci". Pod heslem "Od oportunistické pasivity k bolševické aktivitě" prosadila na V. sjezdu KSČ v únoru 1929 revoluční politickou linii a převzala do svých rukou vedení strany (Kl. Gottwald byl zvolen generálním tajemníkem). Bolševizace KSČ se však nesetkala s nadšením u spousty členů a levicové inteligence a mnoho jich z KSČ odešlo.

Avšak na aktivitě jí to nijak neubralo. Nová akceschopnost strany se projevila plně v období světové hospodářské krize 1929 - 1933, kdy KSČ s úspěchem vedla boje nezaměstnaných, dělnické stávky i hnutí krizí zbídačených rolníků. V době VI. sjezdu KSČ v březnu 1931 měla strana na 40 000 členů. Po Hitlerově nástupu k moci v sousedním Německu (1933) usilovala strana o sjednocení všech antifašistických a demokratických sil v ČSR na obranu republiky proti hitlerovskému expanzionismu i proti vnitřním fašistickým silám. V r. 1938 se KSČ postavila do čela masového hnutí proti kapitulaci a na obranu republiky, její iniciativa však narazila na odpor rozhodující části buržoazní a reformistické politické reprezentace. Počet členů KSČ v době bojů na obranu republiky přesáhl 70 000.

Po Mnichovu přešla KSČ postupně do ilegality, v říjnu 1938 byla úředně zastavena její činnost a 27. 12. byla oficiálně rozpuštěna. V listopadu 1938 odešla většina členů politbyra ÚV KSČ v čele s Kl. Gottwaldem do Moskvy, kde vytvořila zahraniční vedení strany; část komunistických funkcionářů odešla též do Paříže a Londýna, kde vyvíjeli činnost podle směrnic moskevského vedení. Současně bylo utvořeno i domácí ilegální vedení KSČ. Po rozbití ČSR 14. a 15. 3. 1939 se KSČ na Slovensku se souhlasem KI organizačně osamostatnila jako Komunistická strana Slovenska (KSS), nadále se však řídila pokyny moskevského vedení KSČ. V českých zemích KSČ plně rozvinula odbojovou činnost proti německým nacistickým okupantům; byla jedinou českou stranou, jež jako celek přešla do ilegality a organizovala odbojové hnutí. Její činnost byla v l. 1939 - 1945 postupně řízena čtyřmi ilegálními ústředními vedeními. Přes perzekuci, jíž padlo za oběť přes 25 tisíc jejích členů, zůstala KSČ nejlépe organizovanou a ideově nejpřipravenější silou národně osvobozeneckého zápasu. Postupně se stávala hlavní reprezentantkou tužeb širokých lidových vrstev českého a slovenského národa po novém politickém, sociálně i národnostně spravedlivém uspořádání poměrů v osvobozené ČSR; prosadila se jako vedoucí síla národní a demokratické revoluce, jejímž vyvrcholením bylo v r. 1944 Slovenské národní povstání (SNP) a 1945 Květnové povstání českého lidu. V aktivním boji proti okupantům se z iniciativy KSČ postupně formovala široká národní fronta, jež se stala východiskem programu národní a demokratické revoluce, rozpracovaného moskevským vedením KSČ a obsaženého v Košickém vládním programu.

V osvobozené ČSR byla KSČ hlavní politickou silou garantující uskutečňování tohoto programu. VIII. sjezd KSČ 1946 stanovil konkrétní politickou linii pokojného přerůstání národní a demokratické revoluce v revoluci socialistickou; formuloval též konkrétní aktuální politické úkoly, obsažené pak v Budovatelském programu Gottwaldovy vlády z července 1946. KSČ vyhrála demokratické volby v roce 1946 a následně potvrdila svojí silnou pozici dalším vítězstvím v roce 1948. Za podpory velká části československého lidu zmařila KSČ v únoru 1948 pokus o zvrat lidově demokratického zřízení; tímto svým vítězstvím otevřela cestu k výstavbě socialismu. Pod vedením KSČ byla provedena druhá etapa znárodnění, pozemková reforma a omezení činnosti ostatních politických stran. Záhy po únoru byl téměř po třiceti letech překonán rozkol v čs. dělnickém hnutí, vyvolaný představiteli sociální demokracie. 27. 6. 1948 se sociálně demokratická strana sloučila s KSČ na principech marxismu-leninismu. Na svém IX. sjezdu 1949 přijala KSČ generální linii výstavby socialismu v ČSR. Její postupné plnění v následujících letech změnilo od základu dosavadní charakter celé naší společnosti, která tím dosáhla kvalitativně vyšší úrovně. Ve všech odvětvích národního hospodářství zvítězily socialistické výrobní vztahy, zásadně se změnilo ekonomicko-sociální postavení pracujících, vzrůstala hmotná i kulturní úroveň lidu. Ve složitých podmínkách prudkých společenských změn uvnitř země a výrazného zostření mezinárodní situace dosahovala strana velikých úspěchů při budování socialistické společnosti. Vedle potíží, jež pramenily z novosti a složitosti úkolů, se přitom projevovaly i subjektivní chyby, především sebeuspokojení, nedůslednost při uplatňování leninských principů v životě a v práci strany, zanedbávání třídního přístupu, podceňování teorie a ideologické práce, subjektivistické hodnocení dosaženého stupně společenského vývoje a porušování socialistické zákonnosti. Tato pochybení se odvíjela od podobných chyb v politice Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS), kde nad marxisticko-leninskou linií postupně po smrti J. V. Stalina a nástupu N. S. Chruščova (1953) převládl oportunismus a revizionismus.

V době konání IX. sjezdu (1949) měla KSČ 2 300 000 členů a kandidátů, v dalších letech budování socialismu neklesl počet členů a kandidátů pod 1 400 000.

Po smrti Klementa Gottwalda byl zvolen do funkce prvního tajemníka KSČ Antonín Novotný, který se po smrti Antonína Zápotockého 1957 stal též prezidentem republiky. Plnění generální linie výstavby socialismu vedlo k vybudování mohutné materiálně technické základny socialismu, výraznému růstu životní úrovně všech tříd a sociálních vrstev, k plnému vítězství socialistických výrobních vztahů v hospodářské oblasti a ke zformování vyspělých socialistických národů českého a slovenského. Vypracování a přijetí nové Ústavy ČSSR 1960 bylo významným úspěchem socialismu, došlo k němu však v době, kdy se vybudování základů socialismu spojovalo s představami, že byly již vyřešeny všechny základní úkoly spojené s přechodem od kapitalismu k socialismu. V tom se odrazilo přeceňování dosaženého stupně vývoje, způsobené především bezvýhradným kopírováním revizionistické Chruščovovy linie, které se projevilo i na mezinárodním poli odvržením Číny a Albánie, jež se proti ní zásadově postavily, po r. 1960. Po vzoru SSSR bylo v ČSSR po XXII. sjezdu KSSS provedeno "překonání kultu osobnosti" spojené s přejmenováním téměř všech lokalit a podniků nesoucích jméno J. V. Stalina, odstraněním jeho památníku (z r. 1955) v Praze na Letné, přehodnocením politických procesů a odvoláním ze stranických a státních funkcí některých představitelů obviněných z "politických chyb v 50. letech", zatímco jiní, provádějící tehdy stejnou politiku, včetně Antonína Novotného, na svých místech zůstali.

Oslabení strany v důsledku narůstání krizových jevů ve straně a společnosti využily antikomunistické a oportunisticko-revizionistické síly k soustředěnému útoku na principy socialismu, na jehož odražení nebyla strana dostatečně připravena. Lednové zasedání ÚV KSČ 1968 prosadilo odchod A. Novotného z funkce prvního tajemníka strany a na jeho místo zvolilo Alexandra Dubčeka. Nové vedení strany si však počínalo velmi neobratně, nekomunikovalo s vedením SSSR a nedbalo ani na opakovaná upozornění a varování představitelů komunistických stran členských států Varšavské smlouvy. To vše nakonec vedlo až ke tragickému vstupu armád pěti států Varšavské smlouvy na čs. území 21. 8. 1968. Tento nešťastný akt negativně ovlivnil vztah mnoha československých občanů k SSSR a prohloubil zásadní rozpory v mezinárodním komunistickém a dělnickém hnutí, kde se proti němu postavily i některé komunistické strany nejen v kapitalistických, ale i socialistických, resp. k socialismu se hlásících státech (Čína, Albánie, Rumunsko a Jugoslávie).

V dubnu 1969 byl na zasedání ÚV KSČ zvolen prvním tajemníkem ÚV KSČ Gustáv Husák a začalo se formovat nové stranické vedení. Po provedení výměny stranických legitimací 1970 a odchodu mnoha oportunistů, ale i reformních komunistů ze svých řad se KSČ sice postavila za základy marxismu-leninismu, její kurs však byl v dalších letech plně poplatný politice KSSS založené na linii XX. - XXII. sjezdu a charakterizované pozvolnou restaurací kapitalistických hospodářských principů, nedostatečným rozvojem politického uvědomění, podceňováním nepřítele, nedůsledností v boji proti kariérismu a lhostejnosti ve straně i společnosti. XIV. sjezd KSČ 1971 schválil dokument Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ, jenž však nemohl důkladně odhalit příčiny a cestu překonání krizových jevů, protože zůstal poplatný revizionismu KSSS.

Dlouholetou krizi sovětského revizionismu ukončila Gorbačovova politika "přestavby a otevřenosti", která přerostla v naprostou kapitulaci před silami imperialismu a umožnila rozpad světové socialistické soustavy i SSSR a restauraci kapitalismu ve většině bývalých socialistických států. Nezbytnost "přestavby" konstatoval XXVII. sjezd KSSS v r. 1986 a její rysy formuloval na svých následujících zasedáních ÚV KSSS. V prosinci 1987 byl generálním tajemníkem KSČ zvolen Miloš Jakeš a ÚV KSČ přijal program "přestavby" po sovětském vzoru. Cílem mělo být především zlepšení fungování hospodářského mechanismu a rozšíření socialistické demokracie. V l. 1988 - 1989 se připravovalo uplatnění hospodářské reformy od 1. 1. 1990. Mj. byl přijat zákon o možnosti účasti cizího kapitálu ve výrobní činnosti, o budování společných a smíšených podniků a připravovala se další opatření k rozvoji soukromého podnikání, zejména v oblasti služeb, obchodu a malovýroby. Byla zkoumána možnost obnovy členství ČSSR v Mezinárodním měnovém fondu a ve Světové bance. Nepočítalo se sice s restitucemi a privatizací, nicméně připravovalo se rozšiřování soukromého sektoru a prodej státních a komunálních bytů do osobního vlastnictví. Návrh nové ústavy posuzovaný předsednictvem ÚV KSČ začátkem listopadu 1989 neobsahoval článek o vedoucí úloze KSČ; někteří vedoucí představitelé KSČ se zabývali možností politické plurality - soutěžení různých politických stran v rámci socialismu. V dlouhodobější perspektivě by tento proces, pokud by nebyl přerušen listopadovým převratem, patrně směřoval k "tržnímu socialismu" čínského typu.

Uvolňování pozic protisocialistické opozici v procesu "přestavby a otevřenosti" společně s kapitulací sovětského vedení (ovládajícího Radu vzájemné hospodářské pomoci a Varšavskou smlouvu) před USA a jejími spojenci a jeho tlak na další kapitalizaci socialistického hospodářství umožnilo postupná rozpad a pády prosovětských režimů po celé východní Evropě. Od střetu studentů s bezpečnostními složkami v Praze na Národní třídě 17. 11. 1989 byla už vedoucí úloha KSČ v československé společnosti pouze formální. ÚV KSČ na svém mimořádném zasedání 24. 11. 1989 přijal rezignaci všech členů a kandidátů předsednictva a zvolil nové předsednictvo v čele s generálním tajemníkem Karlem Urbánkem.

Mimořádný sjezd KSČ 20. - 21. 12. 1989 obrátil orientaci strany ke koncepci tzv. "demokratického socialismu", omluvil se reformnímu křídlu Pražského jara a za politické procesy 50. let, zároveň však zhanobil i celé období budování socialismu v l. 1948 - 1989. Komunističtí poslanci jednomyslně podpořili zvolení Václava Havla prezidentem ČSSR. Za jeho zvolení se přimlouval i generální tajemník ÚV KSSS M. S. Gorbačov. V prosinci 1989 a na počátku roku 1990 byli z KSČ vyloučeni její bývalí vedoucí představitelé, kteří s tímto vývojem nesouhlasili, včetně Miloše Jakeše a Gustáva Husáka. Ustavujícím sjezdem 31. 3. 1990 vznikla územní organizace komunistů v českých zemích - Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM). Územní organizace na Slovensku - KSS - nesla od prosince 1990 název KSS - Strana demokratickej ľavice a od února 1992 Strana demokratickej ľavice. Stala se sociálně demokratickou stranou a po neúspěchu ve volbách v r. 2002, ve kterých nezískala žádný mandát, se 31. 12. 2004 sloučila se stranou SMER. Z této strany se mj. rekrutoval i bývalý slovenský premiér, Robert Fico. Současná Komunistická strana Slovenska (KSS), formálně se hlásící k marxismu-leninismu, ale praktickou politikou spíše reformistická, byla založena v r. 1991 a v Národní radě Slovenské republiky byla zastoupena jen jedno volební období - 2002 - 2006. Od té doby je stranou mimoparlamentní.

Federace KSČM a Strany demokratickej ľavice zanikla ještě před likvidací Československa, 7. 4. 1992. KSČM se hlásí k marxismu, ale její politika je po celou dobu existence strany nemarxistická, netřídní a oportunistická. Neochota kruhů ji ovládajících odlišit se od státotvorné, prokapitalistické sociální demokracie vede k nezájmu levicově smýšlejících lidí o tuto politickou stranu. KSČM je dosud politickou stranou s největší členskou základnou v ČR, počet členů však stále klesá. V r. 2005 jich bylo 88 000, v r. 2010 67 000 a 2020 již jen 31 500. Nedostatečně levicové a radikální směřování KSČM, se odráží i na stále klesajících volebních preferencích. Zatímco v parlametních volbách v roce 2002, skončila KSČM (pod vedením Miroslava Grebeníčka) na třetím místě s 18,51 %, v roce 2017, to bylo již pouze 7,76 %. V roce 2021 se preference strany pohybují kolem 5-6 %. Od r. 1995 působí na území ČR také politická strana používající název Komunistická strana Československa (KSČ) založena Miroslavem Štěpánem, bývalým tajemníkem městského výboru KSČ v Praze (původně s názvem Strana československých komunistů), která se hlásí k marxismu a od KSČM se odlišuje především tím, že neuznává platnost mimořádného sjezdu KSČ z prosince 1989. Aktivity této mimoparlamentní strany jsou však v rámci komunistického hnutí zcela okrajové. Nejvýraznější současnou osobností KSČ je známý fotograf Roman Blaško, který dokonce ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2019, kandidoval za KSČM. Od smrti Miroslava Štěpána v roce 2014, je strana vedená Jiřím Vábrem. Další ze stran, která vznikla oddělením od KSČM, byla Strana demokratického socialismu, působící v letech 1997-2020. Její volební výsledky nikdy nepřekročily 1 % a větší pozornosti se jejím členům dostalo, jen když kandidovali za KSČM (např. Anna Oppitzová 2006, Jiří Hudeček 2009 a 2019 atd.). Strana se v roce 2020 přetransformovala a změnila si název na Levice, s cílem oslovit liberálnější levicové voliče. Poprvé kandidovala v krajských volbách v roce 2020, a to pouze v jediném kraji - Jihomoravském. Se svým volebním výsledkem 0,05 % se umístila na posledním místě ze všech kandidujících subjektů. 

Z dějin československé komunistické mládeže

 K formování čs. komunistického mládežnického hnutí přispělo založení Mezinárodního sdružení socialistických organizací mládeže v r. 1907 a Komunistické internacionály mládeže (KIM) v r. 1919. 5. září 1920 se konal sjezd zástupců revoluční mládeže Slovenska a Zakarpatska, který se přihlásil ke KIM a rozhodl nazvat svou organizaci Sväz komunistických mladorobotnikov. 3l. října - l. listopadu 1920 mladí němečtí sociální demokraté se také rozhodli pro přistoupení ke KIM. Vydali výzvu k vytvoření jednotné internacionální komunistické organizace mládeže v republice. Významným mezníkem k vytvoření revoluční organizace mládeže se stal III. mimořádný sjezd mládeže Čs. sociálně demokratické strany (levice), který se konal 6. února 1921 a většinou hlasů přijal návrh na odloučení sekcí mládeže od sociálně demokratické strany a na vytvoření samostatného českého komunistického svazu mládeže, který vstupuje do KIM. Také jeho účastníci vyslovili požadavek sjednotit revoluční organizace mládeže v celostátní komsomol (název "komsomol" je zkratkou z ruského "KOMunističeskij SOjuz MOLoděži").

20. února 1921 vznikl v Praze na slučovacím sjezdu několika revolučních mládežnických skupin Svaz komunistické mládeže Československa (SKMČ). Ustavující sjezd čs. komsomolu považoval za svůj nejvýznamnější úkol přispět k založení komunistické strany. Přijal provolání »Dělníkům národností v Československu«, ve kterém bylo zdůrazněno: »Prvý pozdrav nyní sjednocené revoluční dělnické mládeže všech stran v Československé republice patří vám, dospělým dělníkům a dělnicím... Je nutno přikročiti k vytvoření oné zbraně proletariátu v jeho osvobozovacím boji... k vybudování mezinárodní komunistické strany v Československé republice.« V době svého vzniku měl komsomol kolem 40 tisíc členů. Jeho tiskovým orgánem se stal časopis Mladý komunista. Na II. sjezdu (22.-24. ledna 1922) byl změněn název na Komunistický svaz mládeže Československa (KSMČ).

Komunistická strana Československa (KSČ) založená ustavujícím sjezdem 14. - 16. května 1921 se rozhodla opřít se o dělnickou mládež jako o její nejrevolučnější složku a konstatovala, že strana s proletářskou mládeží má budoucnost. Ještě v roce 1922 byl KSMČ úředně rozpuštěn a jeho organizace proto nadále pracovaly jako sekce KSČ. III. a IV. sjezd (1923, 1924) se musely konat ilegálně. Tehdejší komsomol vyvíjel velmi široké spektrum činností. V prvé řadě se komsomolci postavili do čela boje dělnické mládeže, za prosazování práv učňů. Podíleli se na organizování dělnických stávek a demonstrací, besed s učni, vystupovali proti večernímu, sobotnímu či nedělnímu vyučování v pokračovacích školách, vydávali letáky, v jejichž obsahu zdokumentovali mnoho projevů vykořisťování nejmladší dělnické mládeže. Zúčastňovali se politických bojů proti fašizaci, válce, za obranu SSSR. Organizovali Rudé letnice, Mezinárodní den mládeže. Získávali zkušenosti z činnosti sovětského komsomolu, koncem listopadu 1925 první šestičlenná delegace měla možnost pobývat v SSSR. Po jejím návratu členové delegace uskutečnili desítky schůzí a besed. Nedílnou součástí byla činnost komsomolců mezi příslušníky čs. armády. V mnoha letácích byla požadována lepší péče o vojáky, byly kritizovány pokusy izolovat vojáky zcela od politického života. Udržovali s nimi osobní styk, v době jejich volna je zvali do komunistických rodin.

Velmi cennou práci vykonával komsomol v tělovýchovném a dětském hnutí a mezi trampy. KSČ v roce 1922 řešila úkoly formování dětského proletářského hnutí a právě tímto úkolem pověřila komsomol. Zejména hnutí Mladých průkopníků dostávalo potřebnou pomoc. Tramping v podmínkách první republiky byl v podstatě sociálním jevem. V mnoha místech byli komsomolci jeho hlavními organizátory. Výše uvedená činnost nebyla v podmínkách kapitalistického zřízení jednoduchá. Proto komsomol věnoval značnou péči agitační a propagandistické práci a ideové výchově členů. Byla organizována školení i krátkodobé internátní kurzy (například v roce 1927 v Pražském kraji bylo provedeno 26 základních kurzů). Dobře byl využíván tisk - do roku 1929 Komunistická mládež, poté Pravda mládeže, od roku 1930 Mladá garda. Členové komsomolu aktivně pracovali mezi studující mládeží. Dokladem toho byla Komunistická studentská frakce - KOSTUFRA (únor 1922). V činnosti komsomolu se projevovaly i nezdravé tendence, především sektářství spojené s nespravedlivou kritikou marxistů-leninovců v KSČ. Počet členů byl úzce spjat s celkovým vývojem revolučního hnutí i s vývojem názorů na poslání komsomolu. Podle některých statistik poklesl z prvých několika desítek tisíc na 4281 v roce 1924, později se rozrůstal (1926 - 11 338, 1927 - 13 000), v roce 1932 se zvýšil až na počet kolem 25 tisíc.
V r. 1936 bylo v rámci politiky široké fronty s pokrokově smýšlejícími občany v boji proti fašismu ustaveno z iniciativy KSČ několik národních svazů mládeže, z nichž prvním byl český Svaz mladých, sjednocující mladé komunisty, sociální demokraty, národní socialisty a bezpartijní levicově smýšlející. Ten položil základy k sjednocení mladé generace po r. 1945.

KSČ věnovala po mnoho let veškeré úsilí zabránění nástupu fašismu v Československu. Po okupaci českých zemí hitlerovským Německem 15. 3. 1939 vyhlásila boj za plnou obnovu národní samostatnosti. Svaz mládeže byl rozpuštěn. Za druhé republiky došlo ke vzniku Národního hnutí pracující mládeže (mládežnické organizace Národní strany práce). V průběhu fašistické okupace působilo na území Československa několik ilegálních komunistických mládežnických organizací, např. Komunistický svaz mladé generace (KSMG) a zejména PŘEDVOJ, jehož 52 představitelů bylo popraveno těsně před osvobozením 2. 5. 1945 v Terezíně. Nikdo nemůže upřít komunistům jejich boj za osvobození Československa od fašismu! V tomto padlo 25 tisíc členů KSČ a včetně bezpartijních komunistů (např. mládežníků - nečlenů KSČ) až 34 tisíc komunistů!

Po osvobození Československa nedošlo k obnově komsomolu, ale vznikly jednotné národní mládežnické organizace, nejprve Svaz mládeže Karpat (leden 1945), Zväz slovenskej mládeže (jaro 1945) a posléze i Svaz české mládeže (květen 1945). Na území severní Moravy a Slezska působil i Svaz polské mládeže (od r. 1947). Začal vycházet revoluční mládežnický deník Mladá fronta.

V poválečném období došlo i ke vzniku mezinárodních organizací pokrokové mládeže - Světové federace demokratické mládeže (SFDM) existující (ve značně oslabené podobě) dodnes a Mezinárodního svazu studentstva, který měl sekretariát v Praze a po kontrarevoluci v r. 1989 zanikl.

Každý sjezd KSČ se zabýval mládeží. VIII. sjezd v r. 1946 umožnil vstup do KSČ od 16 let. Pokroková mládež v té době sváděla boj o jednotnou mládežnickou organizaci, proti čemuž se stavěli reakčně orientovaní mladí, především z národně socialistické strany, jenž byla v té době nejburžoaznější politickou stranou v českých zemích. Mladí komunisté pracovali tehdy současně v KSČ, svazech mládeže a jednotných odborech - Revolučním odborovém hnutí (ROH). Pokroková mládež dávala všechny své síly ve prospěch plnění Košického vládního programu a budování lidově demokratické republiky. Vznikaly úderky zlepšující pracovní morálku, mládež kolektivně studovala marxismus-leninismus, KSČ v tomto duchu vedla její rozsáhlá školení. "Staveb mládeže" se československá mládež neúčastnila jen na našem území, ale i v dalších lidově demokratických státech.

Na slučovací konferenci 23. - 24. 4. 1949 byly národní svazy mládeže sjednoceny v Československý svaz mládeže (ČSM), který byl přímo řízen KSČ. Od té doby začalo docházet k formálnímu členství ve snaze dosažení výhod, např. při přijímání na školy; negativně se uplatňovalo i přílišné kopírování sovětských vzorů. V březnu 1968 se pod náporem oportunistů aktivizovaných kontrarevoluční politikou "obrodného procesu" ČSM rozpadl na 18 organizací. Významnou úlohu v organizaci revolučních sil mládeže v krizových letech sehrál Leninský svaz mládeže (LSM). V průběhu roku 1970 byly z iniciativy nového vedení KSČ všechny organizace mládeže sjednoceny do nově vzniklého Socialistického svazu mládeže (SSM). Socialistický svaz mládeže (a předtím Československý svaz mládeže) představoval jednotnou dobrovolnou společenskou organizaci mládeže v ČSSR. Byl členskou organizací Národní fronty. Jeho posláním bylo upevňovat morální a politické vlastnosti mladého socialistického člověka a plně rozvíjet a uplatňovat schopnosti a zájmy všech svých členů. Získával mladou generaci pro politiku KSČ. Specifickou součástí svazu byla Pionýrská organizace SSM. Nejvyšším orgánem svazu v ČSSR byl sjezd SSM, v ČSR (České socialistické republice) a SSR (Slovenské socialistické republice) republikové sjezdy SSM. Práci SSM mezi sjezdy řídil v rámci ČSSR ÚV SSM, v rámci ČSR a SSR Český a Slovenský ÚV SSM.

ČSM, LSM a SSM vykonaly v letech budování socialismu v Československu obrovskou práci pro blaho mladé generace a měly významný podíl na rozvoji národního hospodářství. Dopustily se i chyb, které se přímo odvíjely od pochybení v politice KSČ a KSSS. Kariérismus v SSM dosáhl ještě větších rozměrů než v ČSM; dokonce řada vedoucích představitelů obou organizací se později projevila protisocialisticky. Ústřední výbor SSM rozhodl v lednu 1989 o zřízení muzea pokrokového mládežnického hnutí v ČSSR, tento záměr však zmařil převrat v listopadu 1989.

Komunistický svaz mládeže a Svaz mladých vzniklé na troskách SSM v roce 1990 prošly oba v krátké době stejným vývojem - prudkým poklesem členské základny z několika tisíc členů až na několik jednotlivců. Svaz mladých, poslouživší spíše než organizaci mládeže rozkrádání majetku bývalého SSM, se záhy rozpadl. Komunistický svaz mládeže (KSM) byl v r. 2006 rozpuštěn Ministerstvem vnitra ČR, ve vleklém soudním procesu bylo toto rozpuštění v r. 2008 potvrzeno a poté v r. 2010 opět zrušeno. Řada českých mladých komunistů však v této organizaci nikdy nepůsobila. Namísto toho vznikají nové a nové organizace např. Socialistická solidarita nebo Marxistická Alternativa (od r. 2017), které však svojí organizací nebo ideologickou podstatou nahrávají spíše dalšímu tříštění levicového hnutí v ČR. Kromě těchto organizací, existuje i oficiální Komise mládeže ÚV KSČM, která je však pouze poradním orgánem a ze své právní podstaty neslouží jako mládežnická organizace. Přesto však dochází od roku 2019 ke zvýšené aktivitě, nárůstu členů a snah o pozitivní změnu, a to v rámci KSČM i celého pokrokového hnutí.