KSČ na straně demokracie ve Španělsku

Zdeněk Milata

Španělská občanská válka byla zkouškou všech hrůz, které Evropu potkaly za druhé světové války.

S myšlenkou používat zahraniční komunistické strany k náboru dobrovolníků do španělské občanské války přišel jako první v roce 1936 Wilhelm Münzenberg, německý komunista, který byl vedoucím propagandy Kominterny pro západní Evropu. V září 1936 se komunistické strany Francie a Itálie rozhodly jednat. Italský komunista Luigi Longo dojednal nezbytná opatření se španělskou vládou za pomoci sovětského Ministerstva obrany (sověti měli rozsáhlé zkušenosti s organizací zahraničních jednotek z dob ruské občanské války). Španělský premiér Largo Caballero byl zpočátku proti formování zahraničních jednotek ve Španělsku, ale počáteční válečné neúspěchy ho donutily situaci přehodnotit. Oficiálně schválil vytvoření interbrigád 22. října 1936.

Jako významná propagace interbrigád posloužil otevřený dopis Josifa Stalina španělskému komunistickému vůdci José Díazovi, který byl publikován v periodiku Mundo Obrero 17. října 1936. Dopis konstatoval, že vítězství republikánů ve válce není pouze záležitostí Španělů, ale věcí "celého pokrokového lidstva". Následně začaly ve většině států vznikat organizace podporující Druhou španělskou republiku, které byly více či méně kontrolovány Kominternou. Nábor československých dobrovolníků (později se jim začalo říkat Španěláci) do španělské občanské války byl organizován za pomoci KSČ a některých sociálních demokratů. V říjnu 1936vznikl Výbor pro pomoc demokratickému Španělsku.

Výbor pro pomoc demokratickému Španělsku zajišťoval dobrovolníkům pasy, finančně je zajistil a zprostředkoval cestu do náborového centra v Paříži. Heslem celé operace se stalo známé U bran Madridu se bojuje také za Prahu! Složením nebyli dobrovolníci pouze členové komunistické strany.

Jedním z bojovníků byl Ing. Jan Eisner, mladý komunista z Nymburka.

Jan se narodil 11. dubna 1911 a po něm ještě František a Zdenka. Otec byl strojvůdcem státních drah a toto své povolání vykonával po celý svůj život. V roce 1914 byl přeložen do Nymburka a rodina se přestěhovala do prostorného domku v pěkné poloze u řeky Labe na Zálabí.

Když se v roce 1921 ustavila KSČ, dohodli se členové, kteří hráli v Zálabské jedenáctce, že utvoří svoje vlastní fotbalové družstvo, tak vznikla "Rudá Hvězda", která žila samostatně vedle stranické organizace, i když byla složena vesměs z komunistů. Byla též předchůdkyní Federativní dělnické tělovýchovné jednoty (FDTJ 8. března 1926 ustavena v Nymburce a Rudá Hvězda se stala její součástí 14. dubna 1926 jako rovnocenná složka komunistické strany) a těšila se dobré pověsti - její zápasy byly hojně navštěvované. Zálabští kluci mezi fanoušky nemohli chybět a nechyběl ani Honza Eisner, který do jedenáctky posléze vstoupil jako dorost. Vstoupil také mezi Spartakovy skauty práce. Byl nadšen jejich programem, který mu umožňoval poznání přírody, různé stolní hry i základy socialismu. Zbavoval se zde své uzavřenosti. Mezi skauty nalezl mnoho kamarádů stejných zájmů upevňoval zde své volní vlastnosti.

Od patnácti let se spolu se svými kamarády účastní politického života v dělnickém domě. Již na škole se dostával do konfliktu s profesory. Honza, nefalšované povahy nikdy nemaskoval svoje přesvědčení, takže ve škole všichni věděli, že má zřejmé sklony ke komunismu.

V roce 1928 je přijat za řádného člena Komsomolu v rámci komunistické strany Československa v Nymburce. Všeho dění se zúčastňoval Eisner a tak není divu, že mezi ním a četnictvem došlo znovu ke konfliktu poté co psal někde na plotě velkými písmeny agitační heslo. Musel na četnickou stanici, odkud jej po krátkém výslechu opět propustili.

Studium na reálce bylo rozvrženo na sedm let a tak Jenda po úspěšně absolvované sextě prokázal i v poslední třídě - septimě - při maturitě znamenité vědomosti, na vyznamenání. To mu však, jako komunistovi, v Masarykově demokracii, nebylo přiznáno.

Bylo to v roce 1929. S touto křivdou se dokáže vyrovnat a v Praze se dává zapsat na vysokou obchodní školu. "Jak to, Honzo?" diví se profesor Novák. "Vždyť jsi chtěl jít na strojní inženýrství! Takový výtečný matematik!" "To máte tak, pane profesore. Inženýry mohou být ti druzí, ale my potřebujeme vědět, jak se to dělá v tom národním hospodářství."

Ozvalo se Španělsko, kam zavanul dech Velké říjnové socialistické revoluce z roku 1917. katolická monarchie se otřásla v základech, ale až roku 1931 se král Alfons XIII. Vzdal trůnu a byla vyhlášena republika. Nastal vnitropolitický zmatek a trvalo celých pět let, než se po vítězných volbách dostala k moci vláda Lidové fronty. Ta byla ochotna provádět určité změny ve prospěch socialismu. Bohužel jak bylo v té době v Evropě zvykem, kapitalisté nenechali ani ve Španělsku právo lidí na svobodné rozhodnutí na pokoji pokud se dostane do rozporu se zájmy kapitálu. A tak jako Maďarská republika rad byla utopena v krvi (bohužel i Československými vojáky, které ovšem Maďaři vyhnali a nůž do zad museli Maďarům vrazit Rumuni) čekal stejný osud i Španělsko. Ovšem nyní jsme v jiné době než krátce po první světové válce. Je únor 1936 a není možné jen tak někam vpadnout. Je třeba zvolit jinou taktiku. Reakce se vzpamatovává a za přispění italského fašismu a německého nacismu vyvolává povstání. Dochází k občanské válce.

Západ k likvidaci demokracie ve Španělsku přispěl tím, že vyhlásil karanténu (v zájmu míru), ovšem pro dodávky pro povstalce ze strany Itálie a Německa to neplatilo (podobná situace nastala v 90.tých letech v Chorvatsku a v Bosně).

Boj zprvu probíhá ve prospěch Lidové fronty, pak však armáda povstalců v čele s generály Francem a Molou za vydatné pomoci Itálie a Německa nabývá převahy. Španělská republika a demokracie potřebují pomoc. Tak se začínají téměř po celé Evropě organizovat Mezinárodní brigády dobrovolníků, které se urychleně odebírají do Španělska, aby tam podpořily republikánskou armádu a lid v jejich boji proti povstalcům.

U nás do střediska na Národní třídě v Praze mladí lidé chodí nadšeně nabídnout své síly. Jsou nedočkaví, dychtiví, naléhají na urychlení odjezdu. Nejen nadšení, ale i peníze jsou potřeba na zajištění akce.

Je publikována výzva k peněžité sbírce, která má v celé naší republice nečekaný ohlas stejně jako i výzva k materiální pomoci, ke sběru šatstva, obuvi, léčiv a potravin. Ve Španělsku se lidé ocitají na pokraji hladu. Po celé naší zemi se této "španělské akce" ujímá Komunistická strana, soudruzi a soudružky navštěvují rodiny, agitují a získávají dary pro Španělsko. I v Nymburce se lidé scházejí v Dělnickém domě, kde ženy se společně věnují šití a pletení oblečků pro španělské děti a sirotky po padlých bojovnících. Dokonce i na Podkarpatské Rusi, kde je bída na denním pořádku, lidé odsypávají do litrového hrnečku obilí ze svých skromných zásob, když nemají peníze.

Jen tvrdá srdce odpůrců a byrokracie, která se schovává za odkaz Masarykovy demokracie zůstávají stranou. V Clam-Gallasově paláci v Praze měla být otevřena výstava o demokratickém Španělsku - v den zahájení byl vydán zákaz a vyvěšena u vchodu tabule "Odkládá se na neurčito".

Okřídlené heslo: "Bránit Prahu u Madridu" oslovuje i Honzu Eisnera a během vteřiny je rozhodnut: Do Španělska! Ten rok se chystal zajet do SSSR, nebude to cesta na východ, napřed Španělsko, tam rychle, hned! Ale jakpak může jít hned, když jsou tu úřady československé republiky, které odmítají povolení. "Vy chcete do Španělska? A co tam budete teď dělat? Vždyť je tam válka - ale, ale - ", kroutil byrokrat povážlivě hlavou. Nešlo to tedy, navíc mu vůbec odebrali pas, který do té doby pro zájezdy do ciziny měl!

Východisko se našlo. Ne jednotlivec, ale kolektiv je všechno. A tak Jenda odjíždí brzy zjara 1937 do Španělska jako člen posádky československého polního lazaretu Jana Ámose Komenského. Tento lazaret byl pořízen ze sbírky veřejnosti nákladem přes půl miliónu korun a kromě bohatých zásob léků a různých zdravotnických potřeb vezl též úplné vybavení nemocnice pro 125 osob.

Výprava se skládala z lékařů, zdravotnického a technického personálu, celkem 15 osob a vedl ji MUDr. Karel Holubev, asistent chirurgického oddělení nemocnice v Uherském Hradišti. S výpravou odjíždí revolucionář Jan Eisner - bojovník! Dne 11. dubna 1937 je ve Španělsku! Jen krátce zůstává v lazaretu - nepřijel do Španělska dělat zdravotníka. Přijel porazit fašisty! Hlásí se proto na frontu a brzy se dostává na jižní bojiště u Estramadury poblíž Pozoblancy do Slovanského oddílu těžkého dělostřelectva, který později nese jméno Baterie Jožky Májka - Slováka, statečného revolucionáře, který pak na zimu téhož roku padl hrdinskou smrtí.

Eisner byl nejprve přidělen pro výcvik na pozorovatelnu uvedené baterie, ale jen nakrátko. Záhy poté byl povolán na místo po odvolaném politickém komisaři útvaru. Tuto funkci vzal vážně a dělal ji poctivě. Od prvních dnů, co byl k útvaru přidělen, získal si velké sympatie u mužstva. Vynikal klidnou rozvahou a trpělivostí, které bylo velmi často třeba u horlivých bojovníků ve Španělsku. Notorického pijana pomohl srovnat tak, že nebylo nutné jej odvolávat z útvaru a opět se stal platným členem mužstva. Jako politický komisař měl na starosti besedy s bojovníky, informace, nástěnky, karikatury, překlady vládních tiskovin a časopisů.

V baterii Jožky Májka (původně Slovanské) byly zařazeny tři skupiny: Češi, Poláci a Jugoslávci. V období bojových manévrů vyhlásili soutěž s bateriemi jiných národů na nejpřesnější střelbu. V této soutěži dobyli prvenství Češi, ač mnozí z nich, jako kupř. Eisner, ani před tím vojáky nebyli. Tato soutěž značně upevnila morálku mezi bojovníky.

 Když šly na jižní frontě boje přes Fuente Ovejune, fašisté útočili ustavičně na pozice republikánských vojsk od září 1937 až do dubna 1938. Avšak jak střelba tak i útoky tanků byly vždy odraženy a to bez jakýchkoli protitankových zbraní. Baterie měla k dispozici jen těžká protitanková děla francouzské výroby z roku 1872 a jejich obsluha byla velmi obtížná. Po každém výstřelu kanón hezky daleko popojel a musel se vždy s velkou námahou dopravovat na původní stanoviště. Střelba mohla následovat vždy až po třech minutách. Proto si "Májkovci" zlepšili: pomocí rampy si důmyslně provedli úpravu terénu, takže dělo již tak neklouzalo a výstřely se urychlily až na půl minuty. To byl ohromný úspěch a jednotka dostala pochvalu od štábu.

Dlouhodobé trvání fronty s bezvýsledným charakterem boje podkopávalo morálku mužstva. Tu se opět projevila moudrá taktika politického komisaře Jana Eisnera. Svým vzděláním a humorem působil na své spolubojovníky tak silně, že si udrželi nervy v pořádku a zachovávali tuhou disciplínu. V práci mu pomáhala korespondence od maminky, která mu zasílala i knihy, které ke své práci potřeboval.

Eisner však nebyl jen správným politickým pracovníkem. Měl i statečného bojového ducha a prokázal to na jednom úseku jižní španělské fronty, kde telefonní kryt Májkovy baterie dostal zásah granátu a zasypal tam tři vojíny. Honza , který byl v těsné blízkosti a byl rovněž zavalen mocnou vrstvou hlíny a kamení, snažil se co nejrychleji vyprostit a se mu to podařilo díky jeho fyzické síle, tak ihned ač sám byl pohmožděn, vrhl se na pomoc třem zbývajícím kamarádům, kteří na tom byli hůře. Společně s vojínem Moučkou, který sem přispěchal, odstraňoval rychle zával a když telefonisté byli vyproštěni, teprve se nechal sám ošetřit.

Španělsko přes všechny rány ukazuje i své krásy - krajinu, přírodu, architekturu, lidi, umění. Honz často a rád píše domů a svým přátelům i soudruhům. Své matce posílá španělské knihy, plakáty, letáky i časopisy s prosbou, aby mu je uschovala. Počítá, že tento materiál bude po návratu potřebovat. A matka jeho prosbu plní, i když se pak u nás celá situace změnila v národní neštěstí.

I své pražské přítelkyni posílá v dopisech sušené květy - on, voják těžké zbraně, v hrůzách boje neztrácí smysl pro krásu, kterou vidí kolem sebe na travnaté ploše i kolem domků a chalup, které Májkovci přišli chránit před fašistickými surovci.

Když byl asi po roce přeložen do skupiny Informace u štábu, těžko se s ním loučili spolubojovníci, stmelení pevně jeho zásluhou v jednu rodinu. Španělská republikánská vláda ztrácela čím dále tím více správnou orientaci v občanské válce. Podléhala chaosu pochybných rad a dopustila se největší chyby tím, že nedala sluchu dělníkům a dalším prostým pracujícím a plně postojům komunistické strany, která zastupovala stále více demokratů.

Jestliže na začátku republikánské vlády bylo ve Španělsku 23 000 komunistů, 600 000 socialistů a 800 000 anarchistů, pak během fašistického generálského povstání se zvedl počet členů komunistické strany na 350 000 hlavně přesunem socialistů a anarchistů, nehledě na ostatní menší politické strany. Komunisté tak v Lidové frontě získávali stále větší váhu.

Toto vak republikánská vláda nerespektovala a proto také nezabránila záměrnému náporu na rozbití Lidové fronty. Podlehla nakonec i hlasu kapitalistů z okolních zemí, kteří se děsili úspěchů republikánských armád v občanské válce a proto uzavřeli dohodu o nevměšování do vnitřních záležitostí Španělska (již zmíněná karanténa pro demokraty, ale volná ruka pro fašisty).

Na tomto základě bylo vydáno nařízení španělskou republikánskou vládou o stažení všech armád ze zahraničí do Katalánie a tam vyčkávat uklidnění v zemi. Ale: Kde je klid, tam je smrt! Drama se blížilo svému vyvrcholení. Čechoslováci, neohrožení bojovníci revolucionáři byli shromážděni v osadě Hastaled poblíž známé pevnosti Firueras.

Bylo to v lednu 1939. V zemi se bojuje dále bez nich a vývoj byl jiný než vláda předpokládala. Naši odsouzení osudovou chybou vlády k nečinnosti morálně trpí zejména po zprávách o konci Československa. Interbrigadisté tisíce kilometrů od domova tyto zprávy snášeli jen těžce. Zatím ve Španělsku připravují fašisté velkou ofenzívu na Barcelonu. Generál Franco chce moc uchopit co nejdřív a Barcelona je klíčem k ní. Dobytí Barcelony se daří. Naši Čechoslováci se opět hlásí do fronty. Nyní jde především o zpomalení Francova postupu a dosažení francouzských hranic. Situace je velmi napjatá, dramatická. Po cestách, kudy pochodovala republikánská vojska vznikal chaos působený vyděšeným obyvatelstvem, které v panice prchá před fašisty. Naši bojují. Střílí na frankovce z pušek, oni z děl na naše. Nyní jde skutečně o všechno, o to poslední. Eisner je v tomto zoufalém zápase mezi těmi statečnými. Zase je všechny pojí jedna idea - solidaritav boji proti fašismu. Ztráty na životech jsou nesmírné.

Fronta se zastavuje poblíž francouzské hranice u městečka Llagostery nedaleko Geronu. Boj byl úporný. Proti republikánskému vojsku nastupuje ohromná, stále vzrůstající přesila fašistů. Již se pozice nedají udržet, přichází rozkaz vyklidit bitevní pole, provést co nejrychlejší ústup. Nová situace způsobuje v nervově vyčerpaných vojínech zmatek, v řadách ustupujícího mužstva vznikají mezery, kterými se podařilo fašistům pronikat. Dochází k obklíčení jednotlivých skupin. V nastalém zmatku zaniklo spojení mezi republikánskými útvary. Fašisté po zuby ozbrojení vnikají do řad vlastenců stále hlouběji a šíří kolem sebe smrtonosnou zkázu. I Eisnerova četa je obklíčena, zdá se, že je to už finiš...

Ale ne, ještě ne - ještě je tu hrdinský duch, ještě je tu síla ideje: fašisty bít, bít...!

Dochází k boji zblízka. Střílet se už nedalo, tělo téměř na tělu, i tak však ještě v rukou revolucionářů mají pušky slovo. Chlapci si je přehodili hlavní do ruky a pažbou bijí, bijí...

Kamarádi vidí, jak i nad vysokou Eisnerovou postavou vylétá v rychlém tempu jeho puška do výše a zpět dopadá na lebky fašistů.

Leč padají i naši hrdinové. V tomto posledním boji na španělské půdě došlo mezi interbrigadisty k největším ztrátám, padlých bylo k nespočítání. A kdo toto vydržel , je zajat. Tak se mezi zajatci ocitl i Eisner.

V této zuřivé vřavě a divoké panice rozbil si brýle a to se mu stalo osudným. Jeho zrak byl tak slabý, že beze skel byl téměř slepý a tak nerozeznal, kdo je republikán a kdo fašista, když se v tom chumlu postav stal bezmocným , Frankovci jej zaskočili, sebrali a spolu s mnoha jinými zavezli do Francova zajateckého tábora.

Tím měl skončit jeho protifašistický boj. Ale Honza je komunista - jeho boj ještě pokračuje! Ze zajateckého tábora soudružce Vojtovičové napsal: "Vstávám v sedm, myji se v půl litru vody, snídám půl litru černé kávy. Pak čtu. Podeváté jdu k lékaři a pak nás přijdou rušit s náboženstvím. Na oběd je nás 540 na nějakých 220 m2. Odpoledne jsou "pohovory", večeří se k sedmé. To je úvod k počítání, a denní program končí. To už je osm hodin, doba, kdy se vydávají slamníky. Půlhodinku, která zbývá k rozchodu na kutě, mám zadánu, povídáme se s jedním známým o věcech minulých a budoucích. Protože kulhám, spím dole. Teď k dennímu programu. Všechny body neplním, ku příkladu v neděli nejdu ráno na mši. Ani na pátečním kázání mě nikdy neviděli. To užívám vzácné chvilky ticha. Uď na dvoře nebo v sále. Je slyšet vlak, píská, rachotí. Za zdí křičí děti, sem tam přijede tramvaj a vůbec se slyší trochu periferie města."

Honza se znovu rozhodl pustit se do Barcelony. Zamýšlel vyhledat tam soudruhy, spojit se s nimi, povzbudit je k novému boji. Takový byl úporný...

Útěk se mu podařil, ale v Barceloně je znovu zatčen a poslán do žaláře v Zaragoze. Zde už to je velmi špatné, ale ještě přicházejí od něho dopisy plné nadějí. Pero něho však už zůstaly nesplněny. Teskně dlouhé dny ubíhají, čas se vleče do ztracena, i když se již píše rok 1941. Fašismus provádí svou zločineckou politiku již téměř v celé Evropě. Její tragika postihla nakonec i Sovětský svaz. Je to zoufalý boj...

Koncem téhož roku španělští fašisté předali Jana Eisnera hitlerovskému gestapu. To jej deportovalo na určitou dobu do Brna, kde byl uvězněn v proslulém Špilberku. V létě roku 1942 byl transportován do Oswietimi a zde 23. července po šestinedělním pobytu popraven.

Padl jako nebezpečný odpůrce fašismu, jako španělský hrdina - komunista.

V roce 1945 provedla československá vláda hodnocení činnosti našich dobrovolníků ve Španělsku. Revoluční činy a bojové udatenství Jana Eisnera bylo vysoko oceněno a dostává se mu státního vyznamenání řádem Bílého lva, který byl in memoriam předán jeho matce soudružce Zdence Eisnerové, žijící již jako vdova v Nymburce..

Svaz protifašistických bojovníků v Nymburce rozhodl věnovat okresní pionýrské organizaci při Svazu československé mládeže putovní vlajku s jeho jménem. Tuto vlajku získá družina pionýrů, jež vykáže svoji celoroční činnost s nejlepšími výsledky.

Slavnost předání vlajky byla stanovena na den 2. května a to z toho důvodu, že v tento den nymburští občané povstali v roce 1945 proti hitlerovským okupantům. Slavnost se poprvé konaladne 2. května 1960 za účasti matky Jana Eisnera a jeho sestry.

Bylo by smutné a nesmí se tát, aby památka Honzy Eisnera zůstala zapomenuta.