Jiří Kaše

ÚVOD

Co donutí 81letého člověka k tomu, aby vzal papír a začal sepisovat své vzpomínky. Není to jen fakt, že své dětství prožil v těžké hospodářské krizi 30 let minulého století, nezapomenutelný mnichovský diktát a zradu spojenců i těžké období německého Protektorátu. Je to i ohromný rozmach Československa v poválečném období i skutečnost, že dělník jako tvůrce všech hodnot již nebyl nucen prodávat svou pracovní sílu za ponižujících podmínek. Nebylo statkářů, továrníků, spekulantů, kteří si přisvojovali výsledky jejich práce.

Dnes, kdy se kontrarevoluce zradou chopila své příležitosti a hrdě se hlásí k nově vytvořené vrstvě milionářů, miliardářů a zbohatlíků není na tom dost a ještě přepisují dějiny podle svých potřeb. Tak jako každá společnost i ta minulá, měla jistě své problémy, které mohla a uměla řešit. V porovnání s problémy, které nastolila současná moc, to však byly pouhé maličkosti. Samozřejmě se děly i skutečnosti, které se dít neměly a kterých je třeba se v budoucnosti vyvarovat.

Protože současná media nejsou schopna - či spíše nechtějí - předložit solidní informace a alespoň trochu objektivně informovat o minulosti, donutili mě k činnosti, která mě není vlastní. Dokonce se dětem ve škole říkají věci, které jsou daleko od pravdy v bláhové naději o manipulovatelnosti mladých duší.

To cítí i někteří dnešní mladí lidé a proto nás staré požádali, abychom si všechno to co jsme prožili, neodnesli s sebou do hrobu, ale vydali svědectví o tom, jak to bylo ve skutečnosti. Tak trochu to píši i pro své potomky, aby cítili a poznali kořeny přesvědčení a mnoho vynaloženého úsilí a práce pro lepší a spravedlivější společnost.

Již 37 let bydlím v paneláku, odkud se dívám na Kobyliskou střelnici, na které ukončilo - rukou vrahů - svůj život mnoho českých vlastenců. Dělníci vedle vojáků a inteligence, komunisté vedle Sokolů či členů jiných politických stran prolili svou krev za svou vlast. Možná měl každý trochu jinou představu o budoucnosti. Těžko dnes uvažovat o tom co jim běželo myslí v posledním okamžiku před smrtí, hledíce do ústí pušek. Pro nás však nechali - v duchu vytesaného hesla našeho nesmrtelného básníka Miroslava Floriana - "Zastav se na chvíli - krev naše vstoupila do této země - ale my znovu se vzpřímili " odkaz pro budoucí generace ve vztahu k vlasti i představám o životě v ní.

Přál bych mladé generaci, aby včas prohlédla naši nedobrou situaci 20 let kapitalistické deformace a nenechala se manipulovat pozlátkem možností pro zbohatlíky a pochopila, že jen poctivá práce vyvede naši vlast z marasmu dneška.

K tomu ovšem musí práci mít a ne stát s prázdnýma rukama v řadě statisíců nezaměstnaných. To je základní úkol, před kterým dnes stojí - nastolit takový společenský řád, který jí práci zabezpečí. Hledejte hodnoty života jinde, než vám současná moc předvádí. Zlaté tele na oltáři není ta cesta, která vás ke spokojenosti dovede.

Samo vám do klína nic nespadne - svou nespokojenost dejte znát nejen volbou, ale i prací na získání dalších nespokojených pro změnu poměrů.

Staňte se i vy hrdými následovníky slavných husitů, mistra Jana, který se raději nechal upálit, než by podlehl kněžské moci. Pokračujte v tradicích obrozenců, kteří drobili 300letý tvrdý monarchismus a uhájili českou řeč. Pokračujte v tradicích našich hrdinů z 2. světové války ať již bojovali na východní či západní frontě, nebo v domácím odboji.

Svůj život, který je dosti dlouhý a přesto velmi krátký, prožijte dobře v pevných jistotách a ne v současné jediné jistotě kapitalismu - totiž, že vše je nejisté.

17. listopadu 2009 Jiří K a š e

OBDOBÍ PRVNÍ REPUBLIKY

Při úvahách o tom co určuje, nebo formuje postoje a přesvědčení lidí v životě, se můžeme úspěšně přít. Narodí se každý s daným postojem v budoucnosti? Je dáno kupříkladu to, zda člověk bude fandit Spartě nebo Slavii? Či je předurčen k roli bouřliváka, revolucionáře, hrdiny nebo padoucha podle doby, kdy se narodil či byl počat? Je dán tím, v jaké rodině se narodí, zda bude žít v bohatství či naopak se narodí do chudých poměrů a bude živořit?

Je jasné, že hlavní roli v životních postojích či jejich změnách ovlivňuje průběh vlastního života - vlastní zkušenosti a poznání.

Jak se tedy rodí či postupně se formuje člověk bojující za práva neprivilegovaných - za život bez věčných obav o práci a tím možnost uživit vlastní rodinu, aby děti nepoznaly hlad, nedostatek prostředků k vlastnímu rozvoji. Aby člověk nebyl donucen prodávat svou práci za ponižujících podmínek někdy i za almužnu umožňující pouhé přežití.

Chci uvést několik příkladů ze svého života - popřípadě lidí z nejbližšího okolí - které se významnou měrou podílely na formování mých postojů k vývoji společnosti. Které vedly k tomu, že jsem svůj život zasvětil práci pro neprivilegované lidi, prostě jak jsem se stal komunistou. Přitom v rodině nebyl nikdo komunistou, který by cílevědomě formoval můj postoj ke straně i společnosti.

Snad jen vzpomínám na mého dědu z matčiny strany, který než se stal hajným, pracoval na pile a vzpomínal, jak mu nadřízený při nějaké události řekl "Anton, oni jsou socialist"! V té době to znamenalo poslední varování před vyhazovem.

V době, kdy jsou nám vytýkány fronty na banány, si vzpomínám, jak jsem v Jevanech, kde jsme bydleli, jako předškolní dítě, našel odhozené slupky od banánu. Tak krásně, voněly, že jsem neodolal a okousal vnitřní strany slupky. Samozřejmě, že mi máma celý banán koupit nemohla, protože na něj nebyly peníze, tak jako ostatně na důležitější jídlo k přežití v době světové hospodářské krize.

Když jsem chodil do školy - asi v osmi letech - jsme se přestěhovali do Kostelce nad Černými lesy. Nezaměstnaný táta asi očekával, že ve větší obci spíše sežene nějakou práci, aby uživil své tři děti. Kromě rodičů a mne jsem měl o rok staršího bratra a o čtyři roky mladší sestru. V baráku, kde jsme obývali jednu místnost s malou předsíňkou a malou kůlnu na dřevo bydlely ještě tři další rodiny zhruba ve stejných podmínkách. V těsném okolí tohoto baráku bylo hospodářství - nijak velké, asi 2 krávy - a my děti jsme se střídaly v docházce pro mléko. Starší hospodyně měřila mléko ve vysoké plechové měrce, ale mléko jsem ten den nepřinesl. Jen vzkaz pro mámu, že nebude živit cizí parchanty a dá-li mléko prasatům, alespoň bude mít užitek z jejich přírůstků. Dodnes nemohu zapomenout na přirovnání o naší neužitečnosti v porovnání s užitečnými prasaty.

Dnešní mocipáni vychvalují první republiku jako vrchol hospodářského rozvoje a z něho pramenící spokojenost občanů. Republika v té době měla přes milion nezaměstnaných, tedy spolu s rodinami tři až pět milionu lidí, kteří žili v bídě. Jak vypadalo jídlo takové rodiny, mohu na vlastní zkušenosti dosvědčit. Ráno černá melta - to je náhražka kávy - s krajícem chleba, v poledne polévka s krajícem chleba a večer totéž co ráno. Je pravda, že občas byla bílá melta, pokud se sehnaly peníze na půl litru mléka. Stávalo se, že maminka neměla z čeho uvařit a byla zoufalá při pohledu na tři hladové děti. Do smrti nezapomenu den, kdy již bídu života nemohla unést, zavřela se v kůlně zřejmě s úmyslem takovou bídu života ukončit. Před vrátkami kůlny jsme s bratrem a sestrou klečeli a prosili maminku, aby nás nenechala samotné. O takových věcech se velmi těžko hovoří, ale v dnešní době se vzpomínky neustále vracejí a vtírají.

I moje žena má podobné vzpomínky. Její maminka pracovala celý život v zemědělství, v době první republiky u sedláků. Selky se většinou v odměně za celodenní dřinu nepředaly. Manželka vzpomíná jak v době svačiny, kdy tyto ženy dostaly namazaný krajíc sádlem, vždy chodila za maminkou, která se s ní o svůj díl podělila. Také si vzpomíná na událost, kdy selka mamince dala polovinu kbelíku sádla. Ale sádlo již nebylo poživatelné - pro nádeníky si selka myslela, že bude ještě dobré.

V této chvíli trošku odbočím do doby krátce po roce 1989. Po vyhazovu z práce, která mě těšila a ve které jsem pracoval téměř čtyřicet let - tehdejšími mluvčími Občanského fóra - jsem pracoval v jednom podniku jako skladník. Na okraji Prahy měl podnik uloženy zásoby materiálu v bývalém statku. Po restituci tohoto statku se majitelé asi chystali znovu hospodařit. Museli jsme všechen uložený materiál odvést a při té příležitosti jsme se dali do hovoru s paní asi 80-90ti letou - zřejmě majitelkou. Na naši otázku, kdo jim bude na statku pracovat, odvětila: "Jen se nebojte, zase budou lidé rádi pracovat po celý den za polévku a krajíc chleba." Zřejmě taková byla a je představa restituentů o životě v kapitalistické společnosti.

Ale vraťme se do období prvé republiky a našeho života v ní. Otec pocházel ze Štíhlic na českobrodsku z rodiny malého sedláka. Rodina měla 14 dětí, které se rozprchly do celé republiky. Na gruntu zůstal strýc Josef a v době prázdnin jsem 1 měsíc byl právě u něj. Moc zdatný pomocník jsem zřejmě nebyl, šlo hlavně o to, že u něj bylo dostatek jídla - mléka a chleba co člověk snědl. Druhou polovinu prázdnin jsem strávil u tety Marie ve vedlejší obci Doubravčice. Teta měla malé hospodářství a vzpomínám, jak při dojení jsem si držel hrneček, do kterého mi teta nalévala - přes cedník a plátno v něm - z dížky čerstvě nadojené mléko. Na obou místech má práce spočívala v přípravě povřísel, do kterých se vázalo pokosené obilí, pomoc při stavění panáků i nakládání snopů na žebřiňák. Jezdíval jsem také na krmení pro dobytek, kde jsem nejprve odháněl ovády od koní, aby se nesplašili a poté pohraboval jetel nebo lucinu. Chodil jsem také pro svačinu pro lidi na poli - případně se stavěl v hospodě pro pivo. Na prázdniny jsem se vždy těšil. Mám však také smutné vzpomínky. Nevím již, který rok to bylo, ale ten rok byly volby. Strýc Josef měl čeledína, kočího, který jezdil s koňmi. Měli jsme se spolu velmi rádi. Dodnes vidím rozzuřeného strýce, který přišel z voleb a ihned čeledína vyhodil. Šlo zřejmě o to, že čeledín se buď dostal do politického sporu se strýcem anebo se strýc nějakým způsobem dověděl volbu čeledína. V té době jsem celé věci nerozuměl, ale velmi mě poznamenal celý průběh i výsledek dotýkající se hodného a pracovitého člověka, který samozřejmě podle propagandy - byl úplně svobodný.

O situaci na vesnici v době prvé republiky se nyní šíří nepředstavitelné mýty, Jak krásné byly vztahy mezi lidmi. Přitom bylo nemyslitelné, aby selský synek chodil s dcerou čeledína či jinak nerovného zemědělského dělníka. A pokud došlo k nejhoršímu a dívka čekala dítě, okamžitě to byla lehká dívka, která svedla toho nezkušeného a hodného selského synka. Jak končívaly takové případy je jasné, mnohdy i smrtí takového děvčete. Vzpomínám na případ jednoho vedoucího stanice - kamaráda z jižních Čech, který mi vyprávěl svůj téměř neuvěřitelný příběh. Stanice byla odloučeným pracovištěm ústavu - jak již jsem se zmínil, kde jsem skoro celý produktivní život pracoval. Můj dobrý kamarád a přítel Eman se vyznal, že se narodil jako pohrobek. Maminka byla dcerou kostelníka, který bydlel u kostela na kopci nad vesnicí. Zakoukal se do ní syn největšího sedláka a majitele hostince z vesnice. Když se o jeho poměru dověděla rodina, nutili ho, aby ji nechal a vzal si "sobě rovnou". Po silném nátlaku rodiny a současně vědomím, že jeho milá čeká dítě, rozhodl se k hroznému činu. Vzal pušku a před ránem čekal u domku své milé, aby vyřešil svůj "hrozný" problém. Před svítáním vyšel z domku otec jeho milé v noční košili - zřejmě vykonat potřebu. Otec Emana na něj vystřelil v domnění, že je to jeho milá. Otec maminky po výstřelu zalehl a tak se střelec domníval, že svou milou zastřelil. Sám se pak ve vesnickém rybníku utopil. Můj přítel Eman byl zhruba stejně starý jako já a tento příběh se tedy stal koncem třicátých, nebo počátkem čtyřicátých let dvacátého století. Dokresluje však velmi dobře situaci, která tehdy na vesnici byla.

V roce 1937 jsme se přestěhovali do Liblic u Českého Brodu. V této obci jsme prožili i rok 1938 - vyhrocenou dobu, kdy šlo o ohrožení republiky i její likvidaci sudeťáky za pomoci Hitlera. Vzpomínám, jak v obci byli rozmístěni protiletadloví kulometčíci na obranu liblických vysilačů. Kolem vysilačů bylo v určité vzdálenosti vybudováno několik kulometných hnízd. Jako kluci jsme samozřejmě u toho museli být a také jsme podle svých sil pomáhali. S vojáky jsme navázali velmi dobré vztahy. Pokud něco potřebovali, rádi jsme pomohli. Velel jim délesloužící četař, který nás často posílal do Brodu pro čokoládu. Pro nás doběhnout dva kilometry nebyl problém, zvláště když jsme také kousek čokolády dostali. To "naše" kulometné hnízdo bylo asi 300 metrů od našeho bydliště a s celou posádkou jsme se dobře znali. Večer maminka postavila na kamna plný prádelní hrnec vody, ohřála ji a vojáci se v lavoru na dvorečku umyli. Přitom se povídalo o tom, odkud vojáci jsou, kde pracovali, ale zejména o neustále se zhoršující situaci. Někdy si vojáci nakoupili nebo dostali v okolí vajíčka a tak je maminka v kastrole usmažila. Přitom jsme samozřejmě ani my nepřišli zkrátka a sami okusili i vojenského komisárku.

Tato doba ohrožení přispěla k sjednocování lidí mezi sebou a také k jednoznačné podpoře armády. O to tragičtější bylo loučení s vojáky po potupné mnichovské zradě našich spojenců. Bezmocnost, hněv, slzy, skřípot zubů, to všechno nechá v lidech nezapomenutelné vzpomínky, které se ukládají v hlavách a budou využity v postojích v dalším životě. Nemohu v této souvislosti nevzpomenout na nesmrtelné verše našeho básníka vyjadřující v řeči vázané všechno to, co lidé cítili:

Zvoní, zvoní zrady zvon, zrady zvon,

Čí ruce ho rozhoupaly Francie sladká, hrdý Albion

A my jsme je milovali

OBDOBÍ PROTEKTORÁTU

Okleštěná republika nemohla skončit jinak, než jak skončit musela. Dlouhodobě připravovaná okupace republiky |Hitlerem se uskutečnila 15. března 1939. Ten den nás učitelé ve škole upozorňovali, abychom šli ze školy rovnou domů. Na náměstí v Brodě stála kolona aut, motocyklů i obrněných transportérů okupační armády. Všude byl mrazivý klid, který však nebyl způsoben sněhem v ten den padajícím. Nikdo si vojáků nevšímal a ti se všichni vrhli na obchody a hostince. Díky tomu, že Hitler stanovil kurs koruny k marce 1 : 10, bylo všechno zboží v obchodech vykoupeno během dopoledne. V cukrárně se nákup prováděl tak, že voják ukázal na celé plato dortů, které si odnášel. U řezníka si nechali mlít maso s rohlíky a po okořenění jedli syrové. O pivu v hostincích ani nemluvě. Chovali se přesně jako dobyvatelé, což snad lze i pochopit. Horší - a předzvěst toho co nás čeká - bylo vyvěšení vyhlášky: " Roskas pro obyvatelstvo". Zřejmě dílo nějakého sudeťáka s těmi nejnemožnějšími češtinářskými chybami, které jsme chápali jako ponížení a urážku jazyka i národa.

Bohužel vše se vyplnilo a okupace Německem stála náš stát 360 000 obětí. Netřeba připomínat Lidice, Ležáky a dlouhé seznamy popravených lidí, které byly vyvěšovány na ulicích tu pro schvalování atentátu na zastupujícího říšského protektora, či pro činnost poškozující říši, nebo jen maličkosti nelíbící se zástupcům " Herenfolku". Stále vzpomínám na text kartičky, která musela být vyvěšena na radiopřijímačích: " Pamatuj, pamatuj, že poslouchání zahraničního rozhlasu je zakázáno a trestá se káznicí, nebo i smrtí." Vžilo se v té souvislosti mezi lidmi, kteří se znali toto rčení: Poslouchám Kromě-říš."

Přestože Francie a Anglie již bojovaly svou " divnou válku" s Německem, zůstávala v povědomí lidí mnichovská zrada. "Divná válka" v podání Anglie a Francie byla vyhlášena na základě napadení Polska Německem a spočívala v tom, že obě velmoci nic proti Německu vojensky neudělaly. Usměrňovaly tak Hitlera v tažení na východ. Když po okupaci Československa Sovětský svaz opakovaně vyzýval Francii a Anglii k uzavření smlouvy proti Německu obě velmoci nechtěly říci ne, ale také smlouvu uzavřít nepotřebovaly. K jednání do Moskvy posílaly lidi takříkajíc druhé až páté kategorie, kteří neměli zmocnění cokoli dojednat. Za této situace došlo k dohodě mezi Moskvou a Berlínem o neútočení. Tak Sovětský svaz oddálil válku s Německem a získal velmi cenné 2 roky k posílení své obrany.

Napadení Sovětského svazu v roce 1941 probíhalo v období, kdy Hitler bez větší námahy ovládl celou západní Evropu. V té době s Německem bojoval na život a na smrt jedině Sovětský svaz. U nás se čím dál tím více kromě Londýna poslouchala Moskva. Prostě Stalin a bolševici získávali stále více sympatií a stávali se jedinou silou, která mohla Hitlera přemoci.

V roce 1943 nebo začátkem roku 1944, kdy jsem se učil ve firmě Elektronspol v Úvalech, dojížděl jsem vlakem do práce. Jezdíval jsem prvními ranními dělnickými vlaky a vzpomínám, jak českobrodský přednosta stanice procházel čekajícími dělníky a všechny zdravil: "Stálí noví zdraví". Bylo to od něj velmi nebezpečné - lidé umírali za podstatně menší projev svého přesvědčení. Ale mezi dělníky se zřejmě cítil bezpečně.

Přibližně ve stejné době okupace se objevil vylepovaný plakát s rukou jako pařát se srpem a kladivem, který se vznášel nad Hradčany s nápisem " Zachvátí-li tě, zahyneš". Čeští vtipálkové na plakát připsali " Nám to neva, my tam nebydlíme".

Na podzim roku 1944 jsme jako učni dojížděli do učňovské školy kovodělné v Praze Holešovicích, Jablonského ulice. V té době jsme často přerušovali učení, protože byl vyhlášen letecký nálet. Musím ještě poznamenat, že v té době byly na místech, kde je dnes hotel Olympik a za ním malé sídliště, rozmístěny německé protiletadlové kanony. Při vyhlášení leteckého náletu a přerušení učení jsme se měli odebrat do nejbližšího protileteckého krytu. Jako šestnáctiletí kluci jsme však raději pozorovali oblohu a sledovali přelétající formace bombardérů. Celá formace v ten den přeletěla a za ní se po chvíli objevil opožděný bombardér. V tu chvíli začaly kanony střílet na toto opožděné letadlo a viděli jsme, jak se cosi od letadla oddělilo a padalo k zemi. Nevím, zda to byl kus kabiny, nebo jiná část, ale bombardér pokračoval v letu a po chvíli opustil prostor Prahy.

Prakticky po celé šestileté období okupace byly zavedeny potravinové lístky, lístky na oblečení, obutí i tabačenky. Příděly se postupně snižovaly a těžko bylo s přídělem na měsíc vyjít. Potraviny se sháněly velmi obtížně, a proto jsme my děti všechen volný čas trávily u příbuzných na vesnici. Kromě hlavních prázdnin byly každý rok uhelné prázdniny v zimě, aby se ušetřilo uhlí na topení.

Vzpomínám, že otec měl kamaráda na okresním úřadě v Brodě, který jezdil po vesnicích a uvolňoval sedlákům zapečetěné šrotovníky. Mělo se vždy sešrotovat jen určité množství obilí - většinou ječmene. A protože sedlákům umožňoval sešrotovat větší než povolené množství, za odměnu dostal určité množství šrotu. Já jsem v podvečer měl za úkol vzít kolo a zajet do vesnice, kde se zrovna šrotovalo a přivézt kolem 15 - 20 kilo šrotu. V té době bylo zavedeno zatemňování a tak na svítilně kola jsem měl nasazeno látkové kolečko, ve kterém byla modrá slída. Dávalo to sice světlo jako bludička, ale stejně jsem většinou kolo vedl, protože na nosiči, případně v taškách na řídítkách jsem měl šrot. Musel jsem se snažit vždy vyhnout cizím lidem, případně v příkopě nebo za stromy přečkat až protijedoucí přejeli. Šrot jsme používali ke krmení slepic případně hus, ale maminka uměla i ze šrotu získat mouku. Dala hrst šrotu do cedníku a přitlačováním ke stěně vypadávala celkem slušná mouka. Pokud táta sehnal řepku, půjčoval si od kamaráda doma vyrobený lis na olej. Bylo to zařízení ne perfektní, ale účelné. Válec s odvrtanými dírkami, z vrchu píst se šroubem, kterým se dotahováním rozemletá a nahřátá hmota slisovala. To celé bylo přivařené asi na metrové kolejnici, na které jsme s bratrem seděli a zatěžovali ji. Pod válcem byla plechová mísa, ve které se olej zachycoval. Vím, že maminka olej potom nahřála a přidávala již nevím jaké přísady. Zbytky slisované řepky vytvářely kulaté brikety, které krásně hořely a vydávaly více tepla, než černé uhlí.

Protože jsme bydleli na venkově, pořídili jsme si králíky a tak si králičím masem vylepšovali chudé příděly potravin. Ale každý den jsme museli shánět trávu na jejich krmení a museli jsme se s bratrem naučit stahovat králičí kůži a ošetřit ji, aby se dala prodat. Také jsme na kole jezdívali do vedlejší asi tři kilometry vzdálené vesnice Bylany, kde nám v jednom stavení občas nechali kozí mléko.

V roce 1943 jsem ukončil školní docházku a byl přijat u firmy Elektronspol v Úvalech jako učeň oboru strojní zámečník. Zde probíhala válečná výroba - konkrétně letecká kola z elektronu, kompresory do stíhaček, které umožňovaly létat ve větších výškách a také olejové čističe do aut. Do vedení tohoto závodu byl dosazen tak zvaný " štelfrtretender", který byl vlastně velitelem i ředitelem. Byl to říšský němec a jmenoval se Kranz. Při vyhlášení "totální války" v Německu probíhala výroba tak, že dělníci pracovali střídavě dvanáctihodinové směny po celý týden včetně nedělí. Učňové měli své učňovské středisko, kde se učili základům řemesla. Po určité době jsme procházeli po dvou měsících jednotlivá pracoviště, kupříkladu soustružnu, práci na frézách, vrtačky, svařovnu, nářaďovnu, montáž.

Na toto období rád vzpomínám, protože kromě odborné práce na nás působil " táta" Dostál, Votava a další, což jak se později ukázalo, byli bolševici. Pomáhali nám orientovat se nejen v současné situaci, ale formovali naše budoucí postoje dělníků.

V březnu roku 1945 jsme byli nasazeni na zákopové práce na Moravě. Velmi dobře si pamatuji, že to bylo 10. března, protože naši vrstevníci složili na toto téma píseň, která začínala právě datem: " Desátý březen to byl, co jsem z domu vyrazil, sbalil jsem si kufr, chleba maso cukr. Byla zima, vánice, uježděná silnice, ti co kufry táhli, ruce si vytáhli, chycení jsou na plíce." My jsme byli ubytováni a pracovali v Tovéři pod Svatým Kopečkem, kousek od Olomouce. Za celou dobu jsme tam zažili dosti hladu. Ubytováni jsme byli v sále hospody u Zlámalů či Zdráhalů na slámě. Jedna kamna nestačila vytopit sál, ve kterém bylo několik desítek " zákopníků". Koncem dubna jsme natahovali před vykopanými zákopy ostnatý drát. Tehdy nás měl na starosti starý německý voják, který o sobě prohlašoval, že je Rakušan. Ráno nás dovedl na pracoviště, spočítal klubka ostnatého drátu a řekl, že až bude o určité množství méně, můžeme jít na ubytovnu. Sám potom odešel. Dovedu si představit, jak často nám po válce sedláci při orbě nadávali při vyorávání zahrabaných klubek ostnatého drátu.

Koncem dubna jsme slyšeli dunění fronty a často pozorovali přelétávající letadla. Ze zákopů jsme odjížděli vlakem 1. května odpoledne na nákladním vagonu, který měl postranice vysoké jako kufry. Na nich jsme zachumláni do kabátů seděli a mrzli - ale jeli jsme domů. Bratr, který byl jako gymnazista nasazen v tak zvaném Technische Nothilfe na odklízení vybombardovaných měst spolu s kamarádem utekli a ukrýval se u babičky a dědy v Doubravčicích. Bylo cítit, že s Hitlerovou "tisíciletou říší" to rychle končí. V době do 5. května, než vypuklo Pražské povstání, jsem do práce nechodil, protože továrna byla uzavřena.

KVĚTEN 1945 A POVÁLEČNÉ OBDOBÍ

Pátého května kolem poledne jsme se dověděli, že v Praze vypuklo povstání. V Liblicích, kde jsme bydleli, stála na silnici německá vojenská kolona. Většinou to byly povozy s koňmi a jen pár nákladních aut. Šlo zřejmě o součást milionové Schőrnerovy armády, která nemohla s ohledem na povstání postupovat - lépe řečeno utíkat před Rusy na západ. Naši lidé se radovali, že konečně německý Protektorát, který způsobil našemu lidu tolik utrpení, končí. Němečtí vojáci se chovali neutrálně, víceméně si slavících lidí ani nevšímali, spíše přemýšleli, co bude dál. Pamatuji si, že 6. nebo 7. května konečně kolona z naší obce zmizela. Ale v období povstání se v obci objevili znovu němečtí vojáci, tentokrát měli na autě protiletadlové čtyřče /velkorážný čtyřhlavňový kulomet/ a obsadili liblické vysílače. Někteří naši lidé, kteří se zmocnili zbraní - většinou pušek - se snažili na silnici od Kolína u velké vysílačky zastavit projíždějící Němce, ale špatně to dopadlo. Němci je obklíčili a 17 z nich u zdi českobrodského hřbitova zastřelili. Ale vzpomínám i na jinou událost, kdy našeho muže hlídajícího u transformátoru s puškou na rameni sebrali němečtí vojáci a odvezli ho neznámo kam. Ten člověk se druhý den vrátil a vyprávěl, jak ho Němci někde u Mělníka vysadili a nechali jít.

Devátého května před 9. hodinou dopoledne jsme konečně uviděli první vojáky Rudé armády. Byla to kolona nákladních automobilů s automatčíky, kteří se objevili na silnici od Klučova. Na prvním voze vlála rudá vlajka se srpem a kladivem. V té době zůstal na nádraží v Brodě německý lazaretní vlak. Když ranění němečtí vojáci uviděli tuto kolonu, vypukla mezi nimi panika. Kdo mohl, utíkal - lépe řečeno belhal se - ve snaze zachránit se před Rudou armádou. Asi věděli proč, ale to všechno co napáchali v Sovětském svazu, jsme se dověděli až později.

Před několika měsíci jsem se velmi podivil nad moudrem jednoho mladého historika, který v rozhlase tvrdil, že jsme nemohli vítat Rudou armádu rozkvetlými šeříky. V té době totiž "prý" u nás ještě nekvetl, ale kvetl jenom na Plzeňsku, kde naši lidé vítali Američany. A tak nevím, jestli mám dobré oči, protože jsme s dalšími kluky z vesnice v objektu liblické vodárny, odkud se zásobovaly lokomotivy v Brodě vodou, ten šeřík skutečně trhali. Ženy ho potom házely na projíždějící auta s rudoarmějci.

Období po květnu 1945 bylo naplněno nepředstavitelnou radostí nad znovunabytou svobodou, ale také skutečností, že jsme toto kruté období přežili. Nebylo týdne, aby se někde - buď v naší vesnici či v okolí netancovalo. Panovalo nadšení a elán lidí, což se projevovalo snahou lidí po odstranění následků války. Dnes nebývalá skutečnost - lidé pracovali na odklízení trosek, dělníci na svých továrnách bez ohledu na čas i odměnu. Mladí organizovali brigády, zejména si vzpomínám na žně, kdy se tehdejší organizace mládeže ČSM - Československý svaz mládeže - zvláště angažovala jak u soukromých zemědělců, tak na školním statku. Dnes mohu říci, že lituji mladé lidi, kteří tuto krásnou a snad neopakovatelnou atmosféru nezažili. Mají nám - pamětníkům - co závidět. I já jsem zažil brigády dělníků na pomoc zemědělství i vesnici. Opravovaly se zemědělské stroje, zařízení budov, stájí, stodol, ale došlo i na pomoc hospodyním opravou hrnců, dížek, broušení nožů, nůžek, srpů a jiného potřebného náčiní. Hospodyně na oplátku upekly buchty, uvařili Meltu. Ano taková byla poválečná doba, i když se začínal projevovat boj o charakter nové republiky. Statkáři i továrníci měli zájem znovu těžit z práce obyčejných lidí a nastolit poměry první republiky.

Zemědělství v této těžké poválečné době mělo nesmírný význam, protože stále se hospodářství řídilo přídělovým systémem. Nedávno jsem při hledání nějaké věci našel zbytek potravinových lístků, které v té době platily. V roce 1946 rozhodla vláda o pomoci ročníků 1927 a 1928 v zemědělství. Já i bratr Jaroslav jsme nastoupili na tříměsíční brigádu do zemědělství. Bratr pracoval na statku v Nejdku a já na žádost mého strýce Josefa, který hospodařil na rodné chalupě táty ve Štíhlicích, jsem nastoupil na výpomoc u něj. Teta v té době ležela v Brodské nemocnici s bolavou nohou a tak strýc pomoc potřeboval.

VELKÁ LÁSKA - LÉTÁNÍ

Přiznávám, že jsem měl po roce 1945 velkou lásku a tou bylo létání. V roce 1946 jsem absolvoval základní kurs - zkoušku A a B - v bezmotorovém létání v plachtařské škole Raná u Loun. Poté jsem absolvoval přeškolovací kurs v Hodkovicích u Liberce na navijákové starty. Tyto základy létání se prováděly na dvoumístných německých Jeřábech a dále na školních kluzácích po Němcích, nebo později na nových ŠK 38. V roce 1948 jsem v Medlánkách u Brna absolvoval kurs se zkouškou C, to jsme létali na německých Bejbinách / Grunau Baby / a na nových Krajáncích naší výroby. Po vojně v roce 1954 jsem ve Vrchlabí, v krásné letecké škole, absolvoval instruktorský kurs a mohl školit nové piloty na našem letišti Chrást položeného mezi Českým Brodem a Kostelcem nad Černými Lesy. V zimním období probíhaly náročné teoretické kursy z aerodynamiky, meteorologie, navigace, stavby letadel a leteckého provozu. Přesto bylo stále hodně adeptů na létání. Praktický výcvik se prováděl pomocí navijáku a na některé prvky letecké osnovy pomocí aerovleků. Později se přešlo na školení začátečníků na lehkých motorových letadlech. Na letišti jsme měli dva letouny Piper Cup a jeden Praga Baby E 114. Výcvik začátečníků se prováděl dále na dvoumístném Pionýru a později na Blaníku. Pomohl jsem vycvičit desítky dobrých pilotů, kteří se uplatnili ve všech oblastech národního hospodářství. Nejraději však vzpomínám na schůzky s " našimi " piloty sloužícími v armádě u letectva. Kromě vzpomínek na dobu výcviku na našem letišti jsme často - kupříkladu s bratry Krčkovými Karlem a Petrem oběma stíhacími piloty - vzpomínali na zásadní nesouhlas rodičů s jejich výcvikem. I to jak jim odmítli veškerou podporu a jak se postupně bratři stali " dětmi letiště". Jak jsme vymýšleli cestu, která by jim usnadnila vstup do armády a zajistila milované létání.

Já sám jsem svůj vývoj dovršil v roce 1956 absolvováním akrobatického kursu. Létali jsme na strojích Zlín Z 25 a 125 a na větroních Luňák na letišti ve Vrchlabí. O průběhu kursu jsem napsal do Křídel vlasti článek a kamarád Jirka Černý dodal fotografie v roce 1956 nebo 1957. Náš letecký průmysl dodával pro potřeby výcviku pilotů vynikající motorová i bezmotorová letadla, která se uplatnila a měla světový zvuk. Kromě těch, které jsem již zmiňoval, je nutno ještě uvést větroně Galánka, Šohaj 25, 125 a 425. Ve Vrchlabí jsem létal unikátní laminární Démant i dvoumístného Kmotra.

Na celé období mého létání mám velmi pěkné vzpomínky, získal jsem mnoho dobrých přátel a kamarádů. Létání mě však naučilo i mnoho dalších vlastností a návyků, které jsem v životě upotřebil. Šlo především o pocit sounáležitosti s jinými lidmi, které spojuje jeden cíl. V létání to tak již chodí, že jedinec je přímo životně odkázán na mnoho dalších lidí, bez nichž by se do vzduchu nedostal. To si obzvláště člověk uvědomil, když bylo ideální počasí pro bezmotorové létání a ve všední den se musel domluvit se třemi až pěti lidmi, kteří jsou nezbytní pro to, aby jedinec mohl odstartovat. Kromě pilota bylo třeba obsluhy navijáku, obsluhy traktoru pro vlečné lano, startéra a pomocníka pro podržení křídla při startu.

Další vlastností byla kázeň a pocit odpovědnosti za další létající členy. Třeba při ověřování a kontrole potřebných zařízení před startem. Jsou to vlastnosti nezbytné pro bezpečný letecký provoz.

Na letišti jsem poznal mnoho dobrých kamarádů a přátel. S některými jsem v občasném kontaktu, ale většina jich uvízla v paměti a rád na ně vzpomínám. Tak třeba kamarád a vášnivý letecký fanda Karel Holman z Kostelce nad Černými Lesy. Těsně po válce měl doma nákres malého letadélka, které se jmenovalo " Nebeská blecha ". Při návštěvě u něj doma mě Karel překvapil, když mě zavedl na půdu, kde měl pečlivě uložen materiál potřebný ke stavbě vytoužené " blechy". Bohužel Karel se letu svého letadélka nedočkal. Platil zákon - pokud šlo o amatérsky postavené letadlo, že jeden exemplář musel být předán letecké zkušebně na lámací zkoušky. Šlo o bezpečnost lidí i provozu a to i Karel chápal, ale bohužel neuskutečnil.

Nemohu zapomenout na kamaráda, u kterého jsem trávil mnoho volného času. Byl to vynikající letecký modelář Jarda Fereš, jehož otec měl v Brodě autolakovnu a spolu jsme plánovali a představovali si rozvoj letectví na českobrodsku. Nebyl nikdo další, kdo uměl potáhnout křídlo modelu tak precizně jak to uměl Jarda. Celý další čas se více než létání věnoval práci s leteckým potěrem a vedl dlouhá léta modelářský kroužek našeho Aeroklubu. Na letišti jsme se setkávali, jen když jeho omladina přišla zalétávat modely na letiště.

Dalším kamarádem letcem - neletcem byl Pepík Hoznour. Kromě létání nás pojila i odpovědnost za kvalitu veškerého leteckého zařízení a péče o něj. Prasklé lano u navijáku - práce, kterou jsme si bez Pepíka neuměli představit. Problémy s vypínacím zařízením na letounu, s opravou traktoru " Svoboďák ", zprovoznění kol a malých motocyklů našich členů, jakož i péče o sanitku, úplně novou Škodovku, nebo malý náklaďák Aero A 150, to byl život a koníček Pepíka. Věřím, že díky němu - jeho pečlivosti a schopnosti - nedošlo na našem letišti k mimořádné události spojené se zraněním či smrtí. Pepík mě také velmi pomohl při opravě koupeného domku ve Štolmíři a to jak při rekonstrukci elektřiny, tak při zednických pracech. S Pepíkem byla také velká legrace a žádnou takovou legrácku nezkazil. Na letišti jsme kopali dosti hlubokou studnu, na které se významně podílel správce letiště, který na letišti bydlel s rodinou - Olda Černoch. Po vykopání a dostatečně hloubce vody zůstalo něco nečistoty na hladině a tak Olda zorganizoval akci na dočištění. Nad studní byl ruční rumpál, ke kterému jsem se postavil já s Pepíkem. Olda si stoupl do vědra, které jsme pomalu spouštěli a Olda nám hlasitě oznamoval "ještě - ještě". V tom se u dveří, kde Olda bydlel, objevila jeho žena a říká -" co tam ten Olda tak huláká". My jsme s Pepíkem na sebe mrkli a říkáme -"Olda si zpívá". Na volání Oldy - pomalu, pomalu" a "dost" jsme nereagovali a Oldu jsme několikrát pořádně ve vodě vykoupali. Při vytahování vidí Olda svou ženu, jak se s námi baví a hned spustil " ty s nimi tady kecáš a oni by mě tam málem utopili".

Tak lze vzpomínat na mnoho dalších přátel a kamarádů, kupříkladu Jardu Brachovce, který svážel dříví z lesa velkým náklaďákem a na letiště dojížděl předválečnou Jawou 100 Robot, na kterou byl náramně hrdý. Mirek Cikán - mechanik na letišti Praha - Ruzyně, kterému jsme pro jeho upovídanost říkali "Canc". Láďa Barcal - Pražák, který na letišti našel svou velmi milovanou ženu. Samozřejmě Miloš Benedikt, pečlivka se kterým jsem absolvoval instruktorský kurs. I on na letišti našel svou životní partnerku Květu. Prvým náčelníkem letiště byl Mirek Malík, který měl truhlářskou dílnu v Brodě a byl průkopníkem výroby umělých líhní v Československu. Druhý náčelník byl Jaromír Čihák - dělník z pražské továrny - milicionář, který pocházel z Kostelce nad Černými Lesy. Dalo by se pokračovat, ale vzpomínky pomalu blednou a to platí i pro desítky vycvičených pilotů.

Na letiště má dosti vzpomínek i moje manželka Marie. Mnoho nedělí i sobot se mnou trávila na letišti - někdy spolu s dalšími stejně postiženými ženami. Za odměnu jsem ji jednou vzal do dvousedadlovky Pionýr, abych jí vynahradil chvíle trávené na letišti. Tehdy Svazarm nacvičoval na Spartakiádu cvičení výsadkářů a probíhalo okresní secvičování na hřišti v Českém Brodě. Bylo dohodnuto, že při cvičení našich členů provedeme průlet letadel nad hřištěm. Z Kolína přiletěla dvě vlečná motorová letadla. Čáp - německý průzkumný letoun, který pilotoval Pepík Světinský náčelník letiště Kolín a Brigadýr - letoun naší výroby. Já s dvousedadlovou jsem startoval s Čápem a za Brigadýrem byly dva větroně Šohaj. Je nutno ještě poznamenat, že v okolí letiště byly sady s třešněmi. Celá tato událost se stala právě v období, kdy třešně zrály. Před dohodnutým časem startu jsme měli dosti času a ten jsme vyplnili trháním třešní, které byly velmi dobré. Jako první jsme odstartovali my s Pionýrem za Čápem a bylo dohodnuto, že v pracovním prostoru letiště vyčkáme na druhý stroj, pak se seřadíme a provedeme průlet nad hřištěm. Bylo pěkné počasí a termika /stoupavé proudy/ byla vydatná. Po chvíli vidím, jak manželce začal blednout krk a nějak zmlkla. Je mi špatně - říká a snaží se otevřít okénko, což jsem rezolutně odmítl a poradil zout botu. Když jsme nízko nad hřištěm prolétávali nad cvičenci, povídá mi Marie - mám botu plnou - já to vyhodím z okénka. Říkám jí zuj druhou botu a ta již naštěstí do dokončení letu stačila. Bohužel přístrojová deska byla také silně poznamenána - na přístrojích visely rozkousané třešně. Dalo to manželce hodně práce, než dala vše do pořádku. Původně zamýšlená odměna se tak nějak nepovedla.

Marie se mnou a letištěm měla asi dosti trápení. Za jednu událost bych se jí chtěl dodatečně omluvit. Na přeletu větroněm jsem přistál na letišti v Přibyslavicích na Železných horách. Bohužel už bylo pozdě odpoledne a proto se vlek motorovým letedlem zpátky na naše letiště mohl uskutečnit až druhý den. Když jsem večer nepřišel domů, volala Marie na letiště, kde jí řekli, kde jsem. Ale nějak jim nevěřila a tak spolu s mojí maminkou volaly na letiště Přibyslavice. Až později člověk pochopí obavy a nejistotu, které jsem nechtě způsobil.

VOJENSKÁ SLUŽBA - ZLOM V PROFESIONÁLNÍM ŽIVOTĚ

Továrna, ve které jsem se v roce 1946 vyučil strojním zámečníkem, hledala po válce mírovou výrobu. Zkoušely se vyrábět Gola klíče, hydraulické zvedáky až továrnu převzala firma HEFA. Vyráběli jsme ventily pro vodní hospodářství a další pro toto hospodářství potřebné komponenty. V roce 1949 a 1950 se i v naší továrně rozvinulo údernické hnutí. V té době jsem pracoval na soustruhu - revolveru a spolu s dalšími spolupracovníky jsme se do tohoto hnutí zapojili. Kromě radosti z práce jsem dostal knížku úderníka, za kterou nebyly žádné výhody, ale na kterou jsem byl náramně hrdý. Musím ale přiznat, že jsem později přeci jen údernickou knížku poněkud využil. To bylo tak. Prvého října 1950 jsem narukoval do základní vojenské služby. Po odvodu jsem na Okresní vojenskou správu poslal žádost, ve které jsem požádal o zařazení k letectvu s vysvětlením, že aktivně létám. Okresní vojenská správa mi vyhověla a tak jsem nastoupil k 1. leteckému náhradnímu pluku ve Vysokém Mýtě. Po skončení základního výcviku a složení přísahy probíhalo před komisí jednání s každým vojákem o jeho zařazení po následující dobu. Hlavní profese, do kterých se vojáci zařazovali, byli mechanici, spojaři, radisté, padáčkáři, osvětlovači, zbrojíři, meteorkáři a strážní služba. Protože pro své budoucí létání jsem potřeboval dobře ovládnout meteorologii, chtěl jsem se - pro mne dosud neznámou a potřebnou disciplinu - naučit. Problém byl v tom, že z dvou a půl tisíce vojáků pluku se vybíralo pouze dvanáct vojáků pro další výcvik v meteorologii. Ale měl jsem štěstí, protože politickým pracovníkem pro náš útvar byl člověk z vesnice mezi Sadskou a Pečkami. Při ostré střelbě na střelnici jsme spolu hovořili o mojí předchozí práci v továrně v Úvalech. Přitom jsme zjistili, že jeho kamarád Václav Jícha pracoval na soustruhu vedle mne a oba jsme byli zapojeni do údernického hnutí. Sám jsem byl překvapen, že při charakteristice mého působení v základním výcviku se politruk zmínil i o mém zapojení v údernickém hnutí. Tehdejší velitel pluku a předseda komise podplukovník Kučera chtěl vidět mou údernickou knížku a tak jsem pro ni na světnici běžel. Při běhu jsem doufal a věřil, že se přeci jenom k té vytoužené meteorologii dostanu.

Mezi dvanácti vybranými vojáky pro další výcvik v meteorologii byli i vojáci - absolventi matematicko-fyzikální fakulty, katedry meteorologie Karlovy university doktor Oldřich Kostka a doktor Jaroslav Starý. Ti, spolu s dalšími nás potom na letišti v Prostějově, kde byla umístěna letecká povětrnostní škola, vyučovali. Prvého ledna 1951 začalo vyučování v jednoměsíčním kursu, z kterého se - na základě dosavadních výsledků práce - vybírali adepti do ŠDLZ /škola důstojníků letectva v záloze/ obor povětrnostní služby anebo do poddůstojnické školy.

Měl jsem štěstí a byl zařazen do ŠDLZ, kterou jsem na podzim téhož roku ukončil závěrečnými zkouškami. Na období ve škole velmi rád vzpomínám zejména proto, že obor meteorologie byl velmi zajímavý a také k dobré pohodě přispěli i vyučující z našich řad. Všeobecnou meteorologii nám přednášel již zmiňovaný dr. Oldřich Kostka, synoptickou meteorologii a aerologii dr. Zdeněk Gregor, leteckou meteorologii dr. Antonín Papež - všichni pozdější spolupracovníci v Hydrometeorologickém ústavu na letišti Praha - Ruzyně.

Prostějov mi učaroval i tím, že tam byla nejlepší kuchyně z celého mého vojenského působení a dále tím, že jsme se ve volných chvílích mohli věnovat sportu - zejména lehké atletice. Dodnes mám pod kůží na ruce prostějovskou škváru, která byla na atletické dráze za ubytovnami letiště.

Po ukončení školy jsem byl převelen do Prahy - letiště Kbely, kde jsem pracoval jako velitel povětrnostní laboratoře. Spolu s civilními zaměstnanci jsme cejchovali teploměry, termografy, hygrografy, aneroidy a sondy vypouštěné pro sondáž volné atmosféry. Tehdy to byly používané sondy Langovy, ale ve škole jsme pracovali i se sondami finskými Vaisele, Teprve později byly zavedeny sondy sovětské Molčanov vyráběné naší Metrou. Této zajímavé práce jsem si dlouho neužil, protože 9. května 1952 jsem byl převelen k 1. stíhací divizi do Českých Budějovic jako náčelník povětrnostní služby. To bylo v době, kdy se po přehlídce na Letenské pláni naše nové proudové stíhačky MIG 15 rozlétávaly podle divizí z mateřského letiště Milovice na nová letiště Budějovice, Dobřany a Žatec. Divize v Žatci byla v té době vybavena proudovými stíhačkami JAK.

Prvé období v nové práci bylo věnováno vybavení služby potřebnými technickými zařízeními. Postupně také ze škol přicházely nové poddůstojnice radiotelegrafistky a kresličky povětrnostních map a bylo možné začít s plným zabezpečením leteckého provozu. To už byla konkrétní užitá meteorologie k zabezpečení v té době nejmodernější techniky letectva. Do té doby prováděly ostrahu státního území kořistné pístové ME 109, které na proudové F -84 Thunderjet a později F - 86 Sabre v Německu užívané nestačily. V tomto období jsem zažil mnoho provokací z americké strany. Oblíbenou hrou - provokací Američanů byly kolmé nálety na naši hranici. Po dosažení určité vzdálenosti od našich hranic bylo nutné zvednout naši hotovost, kterou tvořily dva MIGY, k přehrazení průniku nad naše území. Současně se do hotovosti stavěly další dva letouny. Při dosažení naší hranice Američané prudce změnili směr letu a vraceli se zpátky. Dalšími provokacemi byly lety americké CESNY, která kopírovala naše hranice. Ale pokud nebyly na místě naše stíhačky "řezaly" naše území ve vzdálenosti několika kilometrů a prováděly vizuální sondáž našeho území. Pokud se situace vyhrocovala, byla postupně nasazena téměř celá divize. V takové situaci se stávalo, že se ozvalo velení sovětského letectva - v té době umístěného v Rakousku - s nabídkou vyslání jejich dalších strojů k posílení naší obrany.

Společně prožívané události přispěly k vytvoření velmi dělné a pěkné atmosféry mezi příslušníky naší divize. V souvislosti s nynějšími vystoupeními vojáků sloužících u Pomocných technických praporů nemohu nevzpomenout na událost, kdy jsme na stojánce hovořili s piloty sedícími v hotovostních letounech MIG a povzdech jednoho z nich při průjezdu nové JAWY 250 řízené vojákem základní služby. Ten pracoval v té době u firmy POZISTA, která dodělávala některé nedostatky nově postaveného letiště. Pilot, kterému byla svěřena nejmodernější technika, si v té době JAWU dopřát nemohl, ale voják PTP ano. Skutečně trpěli a úpěli v komunistické totalitě a nyní musí pracně vymýšlet a vyprávět o příkořích.

V listopadu 1952 jsem byl přeřazen na velící pracoviště PVOS /protivzdušná obrana státu/ s tím, že od ledna 1953 budu absolvovat kurs meteorologů 1 třídy. Tento kurs se uskutečnil v Klášterci nad Orlicí, kde v té době byla škola povětrnostní služby. Ale zapomněl jsem poznamenat, že přestože základní vojenská služba byla dvouletá, rozhodlo velení armády - podle § 39 branného zákona - že vojáci sloužící u letectva budou ponecháni v další činné službě, zatím na dobu neurčitou, Proto jsem souhlasil se zařazením do uvedeného kursu. V průběhu roku 1953 jsem jej absolvoval, včetně praxe na letišti Bratislava - Ivánka. Závěrečné zkoušky jsem složil těsně před odchodem do civilu někdy v září roku 1953.

V průběhu absolvování kursu jsme s kamarádem Oldřichem Kostkou hovořili o době po vojně. Oldřich byl v té době již zaměstnancem Hydrometeorologického ústavu, a když jsem já plánoval další práci v továrně, ze které jsem na vojnu odcházel, připadlo mu škoda, že školy které jsem na vojně absolvoval, nevyužiji. Při jedné jeho návštěvě školy, na které opět přednášel, mi přinesl dotazník s přihláškou do Hydrometeorologického ústavu. Přesvědčil mě, abych ji vyplnil a odvezl ji hned zpátky. Za krátký čas jsem dostal dopis, že do služeb HMÚ jsem přijat a mám ihned po vojně nastoupit na pracoviště letecké meteorologie na letišti Praha - Ruzyně.

PRÁCE V ČESKÉM HYDROMETEOROLOGICKÉM ÚSTAVU

Tam jsem skutečně nastoupil a pracoval v zajímavém a krásném zaměstnání leteckého meteorologa od září roku 1953 až do roku 1968. Práce leteckého meteorologa spočívala v zabezpečování leteckého provozu všech dopravních letadel. Před startem letadla musela být posádka seznámena s počasím v místě startu, o průběhu počasí na trase letu, ale především o předpokládaném počasí v místě přistání. Každá posádka dostala písemnou letovou předpověď, ve které byly uvedeny všechny důležité informace pro bezpečný let, start i přistání. Šlo především o údaje o směru a síle větru v potřebných letových hladinách, dohlednosti, o atmosférickém tlaku, výšce základny i horní hranici oblačnosti, nebezpečných jevech jako námraza, ledovka, mrznoucích srážkách, bouřkách, silné turbulenci, nárazovém větru a mlze. Posádky po přistání naopak informovaly o průběhu počasí uskutečněného letu. Práce leteckého meteorologa znamenala práci v nepřetržitém provozu to je o sobotách, nedělích i svátcích. Pro přistávání letadel se také vydávaly předpovědi počasí na tři až osmnáct hodin pro konkrétní letiště.

V roce 1968 jsem přešel z práce leteckého meteorologa na práci vedení profesionální sítě meteorologických stanic Českého hydrometeorologického ústavu po odcházejícím vedoucím do důchodu.

Síť stanic je rozložena po celé republice od Chebu až po Lysou horu v Beskydech. Na většině stanic jsem měl kamarády ze školy v Prostějově, protože absolventi poddůstojnické školy tvořili základní kádr pozorovatelů i vedoucích meteorologických stanic. Proto vstup do nové práce jsem měl z tohoto důvodu velmi usnadněn a dobře jsme si rozuměli.

Na vojně v Prostějově jsme měli velitele čety ing. Mílu Novotného, se kterým jsem se opět sešel až při praxi leteckého meteorologa po skončení kursu leteckých meteorologů na letišti Bratislava - Ivánka. V té době byl náčelníkem pobočky HMÚ v Bratislavě a již z Prostějova jsme měli vzájemný velmi dobrý vztah. U něho v kanceláři v Bratislavě jsme spolu hovořili i o budoucnosti a byl to on, kdo mě přivedl k rozmýšlení o dalším vzdělávání. Zvláště když se ze Slovenska vrátil a stal se - v té době již jako podplukovník - velitelem letecké služby v Praze - Ruzyni. Jak je ten svět malý a zvláště Československo říkal jsem si, ale současně to pro mne znamenalo velmi dlouhé období dalšího vzdělávání při zaměstnání.

V roce 1959 jsem začal studovat na gymnasiu - tehdy SVVŠ /střední všeobecně vzdělávací škole/ v Praze na Vinohradech - kousek nad rozhlasem. Tam jsem skončil maturitou v roce 1962 a zapsal jsem se na mat. fyz. fakultu University Karlovy. Po roce jsem poznal, že je tato škola při zaměstnání nad mé síly. V roce 1965 jsem začal studovat tak zvanou Podnikovou technickou školu obor meteorologie, klimatologie, hydrologie a čistoty ovzduší v rámci Ministerstva školství. Tuto školu jsem ukončil zkouškou v roce 1968. Tím však moje vzdělávací anabáze neskončila.

METEOROLOGIE A PRÁCE S LIDMI

V roce 1971 si na mě vzpomněl ředitel Českého hydrometeorologického ústavu Zítek. V době, kdy jsme se poznali, byl mým velitelem v Praze letiště Kbely. Krátce nato se stal velitelem a později ředitelem Hydrometeorologického ústavu. V uvedeném roce se konstituovaly v podnicích kádrové a personální útvary. Jeho záměrem spolu s podnikovými organizacemi ústavu bylo, aby tuto funkci vykonával člověk, který ústav dobře a dlouhodobě zná. Obával se obsazení někým, kdo situaci ani lidi nezná. K jeho rozhodování asi vedly zkušenosti se mnou při vedení profesionální staniční sítě meteorologických stanic a řešení některých personálních záležitostí zaměstnanců. Krátce před jeho rozhodováním jsem řešil vážný spor vedoucího stanice Červená u Libavé Michala Tatarkoviče s jeho podřízeným pozorovatelem meteorologické stanice. Výsledkem rozboru byl tehdy návrh na řešení, který jsem předložil a ředitel Zítek s ním jednoznačně souhlasil. To asi hrálo rozhodující roli při jeho rozhodování. V prvé fázi jsem nabízenou funkci odmítl s tím, že mám dosavadní práci rád a nechtěl bych svou meteorkářskou profesi měnit. Nato ředitel svolal složky ústavu a mě přizval na jejich jednání s tím, že pro ústav je nezbytné, abych novou práci přijal. Nechci tvrdit, že to byl "stranický úkol", ale v té době jsem to tak cítil.

Nová práce vyžadovala nejprve vybrat do útvaru vhodné typy lidí spjatých dlouhodobě s ústavem, ale především s předpoklady pro citlivou práci s lidmi. Myslím, že se nám to v novém útvaru podařilo i díky pomoci dřívějšího vedoucího zaměstnaneckého oddělení dr. Jaroslava Svobody, s kterým jsme velmi úzce spolupracovali.

V krátké době jsem byl zařazen do dvouletého kursu pro vedoucí kádrových a personálních útvarů na Vysoké škole politické. Musím říci, že toto vzdělávání mělo významný podíl na další práci a zejména na rozvoj péče o člověka v našem ústavu. Je pravda, že kupříkladu v oblasti vzdělávání byl ústav na vysoké úrovni, zejména příprava lidí v kursech ZŠP /závodní školy práce/ a hlavně v přípravě techniků v Podnikové technické škole. Měli jsme tedy na co navazovat a dále rozvíjet. Výhodou těchto útvarů však byla provázanost a komplexnost ucelené péče o rozvoj lidského faktoru. Oblasti vzdělávání, péče o přípravu vedoucích pracovníků, péče o rozvoj stravování zaměstnanců, zapojení psychologie a ergonomie do řešení výběru vhodných lidí i uspořádání pracovišť, kulturní i sportovní vyžití zaměstnanců a v neposlední řadě práce s dětmi zaměstnanců i starobními důchodci - to byly stěžejní úkoly našeho útvaru. V dnešní době, kdy se odsuzuje všechno, co se dělo v době socialistického Československa se šmahem odsuzuje především práce kádrových a personálních útvarů jako špiclování a otravování lidí. S úsměvem poslouchám o nynějším kádrování, kdy dotazník má desítky stran a tazatel - zaměstnavatel se ptá i na milenky a jiné intimní záležitosti zaměstnance.

Vzpomínám i na již dříve zmiňovaného přítele a kamaráda Mílu Novotného, který léta pracoval v sekretariátu Světové meteorologické organizace v Ženevě. Jeho postřehy z této práce právě v oblasti výběru vhodných typů pro práci mohu shrnout do poznámek při jeho návštěvách doma. "Kapitalistická personalistika nepřipustí možnost, aby se o práci v organizacích typu OSN či SMO mohl ucházet někdo jiný než příslušník z jejich kasty" anebo "my tady se řídíme příliš schopnostmi a vzděláním případných uchazečů, než tím co tam musí prosazovat".

Nechci zde uvádět všechny oblasti naší práce, ale přesto nemohu nevzpomenout co se s naší pomocí či organizováním podařilo. Bylo to v prvé řadě zavedení - ve spolupráci s Ministerstvem lesního a vodního hospodářství - vědeckých a vědeckotechnických funkcí do systému ústavu. Výběr, zařazení i výchova vhodných pracovníků se stalo trvalým zájmem nejen vedení ústavu, složek ústavu, ale i samotných pracovníků. Cenná byla zejména systematická práce s takto zařazenými pracovníky formou periodických atestací. Dále to bylo zřízení školicího střediska v Tušimicích pro výchovu a další vzdělávání pracovníků ústavu. Významnou roli zde měl dr. Josef Keder - vedoucí Tušimic - který spolu s kolektivem sehrál rozhodující roli při rozhodování o umístění a zřízení výchovného pracoviště Českého hydrometeorologického ústavu.

Byla navázána velmi úzká spolupráce s katedrou meteorologie a klimatologie matematicko - fyzikální fakulty University Karlovy při dalším vzdělávání vysokoškolských pracovníků. Kromě vysokoškolské půdy probíhaly kursy většinou právě ve školícím zařízení v Tušimicích.

Po zkušenostech s přípravou a výchovou pozorovatelů meteorologických stanic, která do té doby probíhala na jednotlivých meteorologických stanicích, jsme v Tušimicích zřídili výcvikové pracoviště, kde se prováděl jednotný a komplexní výcvik lidí pro tuto profesi. Pro výběr vhodných pracovníků pro tuto profesi byla navázána spolupráce s psychologickým pracovištěm Ministerstva těžkého průmyslu ČSSR. Často se totiž stávalo, že po dlouhodobé přípravě - kolem jednoho roku - nám bez udání důvodu tito noví pozorovatelé odcházeli. Takto neefektivně vynaložené prostředky jsme se s pomocí psychologie snažili snížit.

Psychologické pracoviště jsme dále využívali i pro výběr a přípravu kádrových rezerv na vedoucí funkce i pro využití výpočetní techniky v práci našeho ústavu.

Jako jedna z odborných komisí ústavu byla zřízena komise pro výchovu a vzdělávání, ve které kromě pracovníků ústavu byli zástupci Ministerstva lesního a vodního hospodářství, armády ČSSR a vysokých škol. Komise významným způsobem ovlivňovala zkvalitňování výchovy a vzdělávání lidí v oborech meteorologie, klimatologie, hydrologie a čistoty ovzduší.

Nově bylo koncipováno Pomaturitní studium Českého hydrometeorologického ústavu, které připravovalo střední kádry ústavu i armády ČSSR. Při tvorbě nových osnov měl nezastupitelné místo dřívější náměstek ředitele pro meteorologii a hydrologii dr. Jaroslav Červený. Byl to můj učitel v kursu leteckých meteorologů, který kromě vysoké odbornosti měl trpělivost i organizační schopnosti dát nové osnovy dohromady. Pod jeho vedením pracovali nejlepší odborníci ústavu i škol na osnovách nového Pomaturitního studia. Po schválení osnov Ministerstvem lesního a vodního hospodářství a posléze školství, byly připraveny nové učební texty, které byly vydány ve značném nákladu.

Významná v činnosti ústavu byla i všestranná příprava odborných kádrů pro práci expertů v zahraničí v rámci především Světové meteorologické organizace i dalších mezinárodních organizací. Dlouhodobá příprava probíhala zejména v oblasti znalosti cizích jazyků, a proto byla navázána dobrá spolupráce s Universitou 17. listopadu. Řada našich expertů úspěšně v zahraničí pracovala a potvrzovala tak správnost naší péče o jejich všestrannou přípravu.

Po příchodu nového ředitele ústavu v roce 1977 jsme poprvé v rámci ústavu zřídili vlastní pionýrský tábor pro děti pracovníků ústavu. Využívali jsme v jednom turnusu překrásné zařízení Úřadu důchodového zabezpečení u Eše na Pelhřimovsku. Kromě několika málo externích pracovníků zabezpečovali chod pionýrského tábora naši pracovníci. Tábor měl mezi dětmi i zaměstnanci velmi dobrý zvuk a účastníci se vždy těšili na další rok. Zaměstnanci dlouhodobě připravovali další běh a vymýšleli nové hry či potřebná zařízení. V druhé polovině osmdesátých let jsme spolu s podnikem Vodní zdroje začali připravovat vlastní pionýrský tábor v Radostovicích. Ten byl ale dokončen až po mém vyhazovu z práce, kterou jsem měl rád, "mluvčími Občanského fóra" v prosinci 1989.

Práci s lidmi jsem měl rád, přestože jsem se profese meteorologa původně nechtěl vzdát. Tuto práci přerušila kontrarevoluce v listopadu 1989. Tehdy vzniklé Občanské fórum si po vzoru února 1948 vytvořilo své "akční pětky", říkalo se jim "mluvčí OF", které si přisvojovalo právo rozhodovat o osudu lidí. Se mnou - po dohodě s ředitelem ústavu - "vedli rozhovor" pátého prosince 1989. Výsledkem bylo, že po jejich zásahu mi ředitel ústavu doporučil odchod ze služeb ústavu, kde jsem strávil více jak 36 let poctivé práce, nejdříve jako letecký meteorolog v nepřetržitém provozu, poté vedoucí sítě profesionálních meteorologických stanic a posléze vedoucí - náměstek ředitele pro kádrovou a personální práci.

Paradoxem této situace bylo i to, že jedním z "mluvčích OF" byl i dr. Antonín Chalupský, který do služeb ústavu byl přijat po prověrkách v armádě začátkem 70 let, kdy musel z armády odejít. Celkem bylo do služeb ústavu přijato třináct vysokoškoláků, jejichž přijetí jsem já - jako nový vedoucí útvaru kádrové a personální práce - po několika jednáních na OV KSČ obhájil a víceméně jsem se za ně zaručil. Nezáleží na argumentaci, která byla uváděna na tehdejším orgánu, faktem bylo, že přijetí těchto lidí bylo obhájeno. Tonda se mi za to o nějakých 17 let později odvděčil a vůbec neváhal trvat na mém vyhazovu. Musím ovšem přiznat, že většina z takto přijatých pracovníků byli opravdu poctiví a pracovití lidé, kteří byli přínosem pro práci ústavu, a nikdy jsem nelitoval svého jednání na tehdejším orgánu.

V této souvislosti se často zamýšlím nad skutečností, že v období těsně po "sametu" bylo takto vyhozeno z práce asi 200 tisíc lidí. Bylo by zajímavé vytvořit seznamy lidí, profesí a jejich osudů v profesním i osobním životě. Asi bychom získali trošku jiný pohled na všechny události a souvislosti celého tohoto období.

KONTRAREVOLUCE Z LISTOPADU 1989

O co ve skutečnosti v roce 1989 šlo, nám dokládá pohled zpět na období 20 let. Ti, kteří se dušovali, že jim nejde o získání majetků, ale o blaho lidí a lepší socialismus mají své Lucerny, o které se ještě dědicové handrkují. Nedivme se, vždyť jde o stamilionové částky a potvrdilo se, že události listopadu 1989 byly pouhým majetkovým převratem a řeči o svobodě a lásce byly jen zastíracím manévrem.

Jak se "prodával" - lépe snad by bylo říci rozkrádal - majetek státu, chci uvést jeden příklad. Nově začínající podnikatel koupil tehdy od armády skříňový automobil VS s vybavenou dílnou a pochlubil se mi, jak dobře nakoupil za 30 tisíc korun. Ve výbavě dílny byl totiž také soustruh, který v té době měl sám cenu 150 tisíc korun. Ostatní vybavení opravářské dílny, včetně svařovacích souprav, vrtačky, kompletního nářadí i samotné nákladní VS bylo jako přívažek zadarmo. Tak to bylo i s prodejem továren cizím zájemcům, kdy za celou továrnu nově vybavenou zahraničními stroji včetně pozemků, na kterých továrna stála, se prodávala za méně, než stála poslední modernizace. Osud kladenské Poldovky, chebské Esky i úplně nové a nejmodernějšími stroji vybavené jatky Praha - Libuš, jsou jasným dokladem o "úspěšném" hospodaření nové elity. Odhaduje se, že tak zvaná materiálně - technická základna socialismu, která sloužila všem lidem, představovala několik bilionů korun. Ano bylo z čeho financovat bezplatné zdravotnictví, důstojné důchody, bezplatné školství, dostupnou kulturu, péči věnovanou rozvoji vědy a výzkumu, stavět sídliště pro lidi, rozvíjet dálniční síť a výstavbu Metra, ale i poskytovat pomoc lidem postiženým přírodními katastrofami. Při protržení hráze na Dunaji, byly postiženým lidem Žitného ostrova postaveny státem celé vesnice nových domů. O tom se dnešním postiženým ani nesní, aby se dočkali stejného řešení.

Také o "úspěšnosti" nové zemědělské politiky svědčí především to, že základní potraviny, ve kterých jsme byli soběstační, dnes dovážíme. Takže na polích, kde rostla pšenice a ječmen se nyní daří pěstovat plevel. Za to, že není půda obdělávána, dostávají majitelé od státu finanční příspěvek - odměnu. Varování odborníků o ohrožení tvorby krajiny nejsou brána vážně - spíše s posměchem. V Čechách a na Moravě bylo přes padesát cukrovarů, které stačily zásobovat republiku cukrem, a ještě jsme přebytek vyváželi. Podle informací zůstaly dva až tři a cukr musíme dovážet. Prý je skoupili Francouzi a okamžitě zlikvidovali, aby se zbavili nepříjemné konkurence. Totéž se týká i našeho obilnářství, mlékárenství s výrobou prvotřídních sýrů, jogurtů, sušeného mléka, ovocnářství i výroby masa.

Však téměř každý den čtete v novinách stanoviska a nářky našich zemědělců k zemědělské politice současných vlád. Likvidace soběstačnosti v potravinách pokračuje, platí se za to, že se půda neobhospodařuje a téměř u každé vesnice varují trosky kravínů, prasečáků i drůbežáren. Začíná se prodávat půda cizincům, úrodná orná půda je zastavována sklady nadnárodních společností. Likvidace zemědělství i potravinářství pokračuje.

Likvidace družstev přinesla i zajímavé paradoxy. Můj švagr dostal zpátky v restituci pole, která jeho otec vložil do Jednotného zemědělského družstva. Zpočátku družstvo fungovalo a tak se s předsedou dohodl, že ročně dostane několik pytlů pšenice. Po pár letech bylo družstvo zlikvidováno a dohoda skončila. Pole byla po několik let neobdělávána a byla do výšky člověka zarostlá plevelem. Švagr se rozhodl, že pole alespoň zorá a tím alespoň zčásti zlikviduje plevel. Zapůjčil si traktor s pluhem a vjel do pole. Za deset minut pokusu z pole odjel, protože kořeny plevelů mu orbu znemožnily.

Nedivme se tedy tomu, že dnes stojí rohlík místo 30 haléřů dvě až dvě koruny padesát, mléko místo dvou korun čtrnáct až sedmnáct korun, sýr Romadúr místo korunu šedesát nyní téměř dvacet korun. V průměru tedy zvýšení 8 až 10krát. Totéž platí o elektřině, plynu, vodě, nájmu za byt. Kupříkladu elektřina z třiceti až šedesáti haléřů na čtyři až pět korun, voda za kubík z devadesáti haléřů na třicet až padesát korun. Za byt jsem tehdy platil tři sta padesát korun, včetně záloh na topení, teplou i studenou vodu. Nyní za totéž platím šest až sedm tisíc korun.

Důchodce, který v roce 1989 měl dva tisíce korun důchodu, by tedy dnes měl mít důchod šestnáct až dvacet tisíc korun. A protože důchody od té doby zdaleka nedosahují takového nárůstu, snížila se tedy podstatně životní úroveň důchodců. Přitom jsme denně přesvědčováni a krmeni sdělovacími prostředky o tom jak nám roste výroba - všichni bohatneme. Porovnejme u většiny lidí hluboký propad v životní úrovni. Průměrný plat je údajně dvacet dva až dvacet tři tisíc korun. Jistě - jestliže si ředitel ČEZ přizná odměnu ve výši přes šest set milionů a pár desítek tisíc lidí má příjmy sto až dvě stě tisíc korun měsíčně, pak chudák prodavačka v supermarketu se svými sedmi až osmi tisíci - se kterými dnes živoří - má také v průměru oněch dvacet dva až dvacet tři tisíc korun. Argumentaci, že neodvádí tolik práce, jako výše uvedení vyvolenci se musí rozumně uvažující člověk jen zasmát. Vždyť pan ředitel ČEZ jasně argumentuje, že není rozhodující skutečnost, že se jedna kilowat hodina vyrobí za jeden haléř, ale prodávat se musí za téměř čtyři koruny, protože taková je cena na trhu. Již vidím jak nezaměstnaná matka i prodavačka takovou argumentaci uznává a ráda panu řediteli přispěje na zaslouženou odměnu.

Ale hlavně, že máme - jak říká stále ještě dost lidí - svobodu. Ano mluvme o svobodě, ale ne s lidmi, kteří jsou přesvědčeni, že svoboda je to co oni si myslí a představují. Máme v rodině podnikatele, který zaměstnává od patnácti do třiceti lidí, podle toho jak je práce. Podle něj, kdo by chtěl v jeho podniku založit odborovou organizaci, okamžitě letí z práce. Pracovník tedy má na výběr - svobodně se rozhodnout a vystavit tak rodinu živoření a bídě, nebo držet "hubu a krok" a podle požadavku majitele firmy pracovat dvanáct až šestnáct hodin denně i o sobotách a nedělích, aby rodina mohla trochu žít.

Jak je asi svobodná jedna z našich známých, která se manželce svěřila, že pracovala v jednom kožešnictví, kde šedesátiletý majitel ji měl nejen jako prodavačku, ale i jako dívku " k ruce i tělu" jak se této skutečnosti u nás říkávalo. Když se ke starému majiteli připojil i jeho syn naše známá již dále takto pokračovat nechtěla. A představte si - jako náhodou - se z obchodu ztratil kožich za šedesát tisíc korun. Tak takhle si pan majitel představuje svobodu a ne jak by si ji nějaká prodavačka představovala.

Je všeobecně známým faktem, že Česká republika má v Evropě a zejména v okolních státech pověst nejlacinějšího"bordelu". Jak k tomuto počtu údajně šedesáti tisíc lehkých děv mohlo dojít? Jistě - je mezi nimi určitá část - která toto řemeslo vykonává velmi ráda. Ale co ty ostatní? V nastoleném společenském řádu není problém vytvořit pro matku s dětmi - samoživitelku - takovou situaci, kdy jí nezbývá - pokud chce udržet rodinu na zvyklé životní úrovni, než aby si šla přivydělat.

Republika se také stala rejdištěm pedofilů z celé Evropy. Jistě jste viděli v televizi matku, jak nabízí cizincům své děti či chlubící se chlapce " svými úspěchy" na pražském Hlavním nádraží. Se svědomím lidí nepohne zřejmě ani nedávno zveřejněná zpráva, že se v České republice ztratilo a pohřešuje tisíc pět set dětí. Co se jim stalo - žijí vůbec ještě? Nenapadnou vás myšlenky na rozvíjející se obchod s lidskými orgány pro bohaté, kteří si mohou dovolit, na co si zamanou. Anebo děti ještě žijí a jsou jako potěcha pedofilů v zemích Evropy? V předvánoční době přišla zpráva ze Slovenska, kde matka nabízí své zdravé orgány za peníze na záchranu svého nemocného dítěte. Tak toto má být ta svoboda a láska, která údajně zvítězila?

Ale podívejme se i na další fakta, která se dnes prezentují. Jako oběti totality jsou uváděni i vrahové obyčejných lidí. Lidí, kteří v oněch čtyřiceti letech normálně žili, pracovali, starali se o děti a celé své rodiny. Jde o stovky úkladně zavražděných pokladníků, funkcionářů státní správy, policistů či pohraničníků. Dnešní argumenty vrahů jsou, že vedli svou soukromou válku s tehdejším režimem, protože s něčím nesouhlasili, nelíbil se jim tehdejší společenský řád a připravovali aktivně třetí světovou válku. Svou dnešní argumentací vlastně potvrzují svoji činnost, za kterou byli podle tehdejších zákonů odsouzeni. Za to čím se dnes chlubí, by byli odsouzeni v každé civilizované zemi světa. Pokud se argumentuje studenou válkou, pak oběti této skutečnosti byly na obou stranách a ne jen na jediné - dnes té pravé straně. Pokud dnešní mocní odmítají uznat i oběti druhé strany z určité historické etapy, pokračují v argumentaci studené války. Žijí v minulosti a počátkem 21 století nejsou schopni přijmout nové reality současného života. Pokud by byl člověk trochu škodolibý řekl by, že je nutné je v této argumentaci podporovat a nepřipustit ukončení antikomunistické hysterie. Jen tak odkryjí své nedemokratické ledví a rozumně uvažující lidé si z toho své závěry vyvodí.

To co současná moc předvádí, může však být argumentací a inspirací pro řešení problémů dnešního života po vzoru třetího odboje. K čemu se mohou odvážit rodiče, kteří nastolením současného řádu neuživí své děti, zaměstnanci, kteří měsíce nedostanou své mzdy, či neprávem - pro své přesvědčení - vyhození zaměstnanci z práce, odsouzení k živoření na okraji společnosti. A co statisíce nezaměstnaných, kteří nemají na živobytí, bydlení nejen pro sebe, ale celé své rodiny. Zdůvodnění třetího odboje se může stát - ve stejném duchu - zdůvodněním odboje čtvrtého. Ale to přeci rozumně uvažující člověk nemůže připustit.

Již slyším argumentaci o tom, že o současných skutečnostech rozhodli lidé svobodně ve volbách. Již cudně se pomlčí o kupování přeběhlíků a tím zvrácení vůle lidí. Také ony svobodné volby jsou novodobými zbohatlíky usměrňovány pomocí získaných - někdy nakradených - finančních prostředků. Jako příklad jsou známá fakta o pivu zadarmo za donesený volební lístek určité politické strany, či přímá finanční odměna za takovýto lístek. Pan podnikatel také samozřejmě - a nikdo ho nemůže donutit - nezaměstná lidi odlišného politického názoru, který otevřeně vyjadřují. Prostě svobodný je ten, kdo má peníze a ostatní mu - za úplatu - tuto svobodu zajišťují. Tedy obráceně, kdo nemá peníze, nemůže - ale ani nesmí - být svobodný.

EUROATLANTICKÁ CIVILIZACE?

Často se v poslední době zamýšlím nad současným světem. S úsměvem vnímám prohlášení našich čelných představitelů, že musíme dokázat naši příslušnost k euroatlantické civilizaci. Co to vlastně má být? Po svých více jak 80letých zkušenostech již předem říkám - děkuji pěkně - nechci. Podívejme se - pokud možno nezaujatě - na výsledky činnosti této euroatlantické civilizace v praxi. Miliony lidí - hlavně dětí - umírají hladem a žízní. Před pár lety se podařilo České televizi nechtěně uvést dva příklady výsledků euroatlantické civilizace. V prvém případě šlo o zprávu, kolik dětí umírá hladem v jedné africké zemi a kolik milionů US dolarů by bylo třeba k záchraně těchto dětí. Druhý příklad, který bezprostředně následoval, informoval o tom, kolik Američané vynaloží milionů dolarů na psí hotely. Prostředky na psy několikanásobně převyšovaly potřebné miliony na záchranu dětí. V některých zemích se okázale spotřebovávají zdroje zeměkoule - lidé tam nevědí co roupami dělat. Myslí si někdo, že situace, kdy dvacet procent lidí naší zeměkoule spotřebovávají sedmdesát, až devadesát procent přírodních zdrojů se dá udržet? A aby si toto privilegium zachovali, jsou ochotni a připraveni toto privilegium i bránit. Další rakety, letadlové lodě, modely hvězdných válek mají být řešením pro život na naší planetě?

Podíváme-li se na původ bohatství třeba USA, stojí na počátku loupež území původním obyvatelům. Za odměnu mohou žít - pár zbývajících Indiánů - v laskavě zřízených rezervacích. Dále pro využití ukradeného území musí být dovezeny miliony černých otroků. Údaje o mrtvých, kteří nepřežili cestu přes moře v hrozných podmínkách, se raději neuvádí. Nucená otrocká práce je pečlivě hlídána a střežena pány, kteří si otroky koupili. Při náznaku útěku jsou otroci stříleni a věšeni bez jakýchkoliv důsledků. Dokonce se otrok nesmí oženit či vdát bez svolení pána. Jaké hodnoty desítky milionů černých otroků vytvořilo a kdy budou po vzoru České republiky - restituovány? Spravedlivé by bylo, aby Američané polovinu svého majetku a prostředků vrátili na území, odkud otroci pocházeli a odkud byli nelidsky do otroctví uneseni. Zaregistroval snad někdo vůli Američanů po vyrovnání či urovnání, i když miliony životů už nikdo nevrátí.

Od roku 1989 jsme prý svobodni, ale již nikdo neřekne, proč jsme byli " osvobozeni" a co to dnes představuje. Odhaduje se, že deset milionu Čechů vytvoří ročně sto až dvě stě miliard korun čistého zisku vyvezeného do zahraničí. Při ročním rozpočtu naší republiky kolem tisíce miliard to představuje zhruba deset až dvacet procent rozpočtu. Tyto prostředky by plně pokryly nejen pravidelné schodky státního rozpočtu, ale vyřešily by i to čím naše vlády hrozí - totiž, že není na zdravotní péči, rozumnou zemědělskou politiku, bezplatné školství, rozvoj vědy, důchodové zabezpečení a další potřebné věci pro rozvoj a klidný život občanů.

V roce 1989 převzala kontrarevoluční elita sdružená v OF tuto zemi prakticky bez dluhů. K tomu základní majetek - tak zvaná materiálně - technická základna socialismu - představovala několik bilionů korun. To vše bylo rozkradeno, rozdáno či za hubičku prodáno vládami, které se tu celé období dvaceti let střídaly.

Přitom se vlády této země za posledních dvacet let přičinily o vznik zatím přibližně jeden a půl bilionu korun dluhů. Takováto fakta lze plným právem nazvat " tureckým hospodářstvím" - přitom samozřejmě nechci Turky urážet. A vidíte "People", jak já říkám " pípl ani nepípl" a dál umožňuje stávajícím garniturám v takovémto hospodářství pokračovat.

Ale vraťme se do historie, kterou jsem sám zažil. O provokacích Američanů proti nám v padesátých letech dvacátého století jsem již napsal. Dnes je také již jasno kolem tak zvané Tonkinské provokace, která se pro Američany stala záminkou k válce s Vietnamem. Známé jsou také výroky amerického velícího generála, že " vbombarduje severní Vietnam do doby kamenné". Ale nešlo jen o výrok, on skutečně na severní Vietnam svrhnul více bomb, než bylo celkem použito ve druhé světové válce. Nechci se již zmiňovat ani o vyvraždění obyvatel vietnamské vesnice My Lai, za kterou se Američané dodnes neomluvili, ani neuhradili škody. Známé jsou také metody US armády s válečnými zajatci, kdy jich několik naložili do vrtulníku a z výšky je postupně vyhazovali. Také případ, kdy vedou ulicí válečného zajatce a Američan jej - před kamerami - střílí do hlavy. Co je však neomluvitelné je použití chemických zbraní, které ničily zeleň džunglí a měly účinek i na obyvatelstvo. Dodnes se jejich vlivem rodí znetvořené děti postižené použitým jedem. Žádná země by si neměla dávat za cíl ovládnout svět, a kdo se jí znelíbí - nebo lépe řečeno má důležité strategické suroviny - se stává její kořistí.

A to se přitom ani neohlíží na systém bezpečnosti vytvořený všemi státy po hrozné druhé světové válce, totiž OSN a její Radu bezpečnosti. Lžou o zbraních hromadného ničení v Iráku, ale zejména skutečnost, že pokud Rada bezpečnosti nerozhodne o použití síly - rozhodne Kongres USA. A jak je to tedy s faktem, že pokud někdo použije síly bez souhlasu Rady bezpečnosti je válečným zločincem. Proč tedy nikdo ve světě nepřijme žalobu někdejšího prokurátora USA obviňující presidenta USA z válečných zločinů. A to včetně paní Ponteové, která soudí válečné zločince, ale v tomto případě odmítá tuto žalobu s tím, že tento soud není kompetentní.

Proč tedy naše republika nevystoupí na protest z OSN, kde platíme statisíce dolarů ročně jako členský příspěvek s tím, že světové problémy řeší Kongres USA a další udržování světové organizace je zbytečné. Pokud si někdo představuje pro život na zemi takovýto marasmus pod názvem euroatlantická civilizace, znovu říkám pěkně děkuji - nechci.

Mám poněkud odlišný názor na to, jak by měl svět v jednadvacátém století vypadat. A jsem přesvědčen, že za dnešního rozvoje prostředků a sil, by svět měl, ale i mohl vypadat úplně jinak.

Jiří Kaše 17. 11. 2009