Rozvoj vesnice za socialismu

Modernizace venkova 

       Jan Vitvar

Komunisté ukradli, zdevastovali a zničené vrátili. Tak by se dala v kostce vystihnout poválečná historie na vsi v současném pojetí. Ti, kteří historii takto vykládají, pak nezapomenou porovnat ubohý stav socialistické vesnice s dobou v předmnichovské republice, která je stále pokládána za vzornou. Pokud k těmto výkladům přidají i několik dobových fotografií socialistického nepořádku, čímž je míněna třeba roztahaná hromada hnoje u kravína, a jako kontrast idylickou fotku prvorepublikového rolníka, který si maže chléb k svačině uprostřed svého lánu, je zřejmé, že leckdo této zjednodušené tezi uvěří a bude ji dál šířit.

Půjdeme-li však jen trochu do hloubky, musíme si položit otázku, jak je možné, že ta zdevastovaná a zaostalá vesnice zvládla dodávat zemědělské produkty v takové míře, kterou byla zajištěna potravinová soběstačnost naší země. Jak je tedy možné, že třeba v roce 1986 dosáhlo Československo ve výrobě masa 190,2 % spotřeby, když v současné době kryjeme z vlastní výroby jen něco přes 50 %? Zkusme najít alespoň nějaké odpovědi.

Nástin poměrů na vsi za první republiky

Především by bylo dobré ve zkratce ukázat, jaké vládly skutečné poměry na vsi v době první republiky. Nešlo rozhodně o žádnou idylu, panovala zde velká sociální nerovnost, která hrozila již v době první světové války přerůst v revoluční projevy. Musíme si uvědomit, že půda byla nerovnoměrně rozdělena, na jedné straně byla úzká skupina držitelů velikých výměr a na druhé straně zhruba 37 % obyvatel vesnice byli v době kolem vzniku Československa bezzemci, či držitelé nepatrné výměry.

Vzhledem k tomu, že k velkým držitelům půdy patřily německé či maďarské šlechtické rody, bylo po vzniku Československa přistoupeno k přijetí tzv. Záborového zákona, tedy pozemkové reformy, která postihla více jak 4 miliony ha půdy. Byl to poměrně velkorysý záměr, kterým se měla jednak vyvlastnit šlechta, jednak uklidnit sociální napětí. Provedení reformy ale bylo celkem liknavé, docházelo k neprůhledným přesunům, ve finále bylo 2,26 milionu ha vráceno původním majitelům a v rámci přídělů se rozdělovalo jen 1,8 milionu ha (z celkových více jak 8 milionů), přičemž bezzemci dostali v průměru jen 1 - 1,5 ha příděly a ve finále bylo více zájemců, než půdy, takže jich byla řada odmítnuta.

Klement Gottwald hodnotil tuto pozemkovou reformu negativně, ačkoliv měl mít podle zákona každý vlastník maximálně 250 ha, zůstalo třeba Schwarzenbergům zhruba 50 tisíc ha a Liechtensteinům dokonce 60 tisíc ha: "Tedy je co revidovat a kde brát." Názor tehdejší KSČ byl ve zkratce ten, že reformou sice došlo k oslabení zahraniční šlechty, ale ve prospěch československé zemědělské buržoazie.

Kolem roku 1930 byla sociální struktura vesnice taková, že 45,9 % zemědělských podniků představovaly výměry do 2 ha při průměrné výměře 0,859 ha. Šlo však jen o 7,9 % výměry půdy. Drobní a střední rolníci s výměrou 2 - 15 ha představovali dalších 47,9 % zemědělských podniků s výměrou 55,5 % půdy, avšak v držení kulaků a velkostatkářů, kterých bylo jen 6,2 %, bylo stále 36,9 % půdy. Rozdělení bylo tedy stále nespravedlivé, nejmenší rolníci byli při nedostatku půdy často nuceni do propachtování parcel od velkostatkářů, přičemž zvláště v době velké hospodářské krize přelomu dvacátých a třicátých let bylo pachtovné u malých výměr velmi nevýhodné.

Drobný rolník mohl nepříznivým podmínkám krize čelit jen snižováním spotřeby, což dobře vidíme na poklesu spotřeby minerálních hnojit mezi lety 1929-34 o 46 %, úsporami na strojním vybavení, které ale bylo v menších usedlostech spíše sporadické, a ve finále i zadlužováním, kdy z celkového zemědělského dluhu z doby krize 25 - 30 miliard korun, připadalo nejvíce právě na drobná hospodářství do výměry 5 ha.

Po skončení velké hospodářské krize zaniklo odhadem o 60 tisíc více zemědělských podniků, než jich bylo vytvořeno ve dvacátých letech. Půda se tak přesunula ještě více k velkostatkářům, řada rolníků spadla do chudoby, musela se nechat najímat na sezonní práce v zemědělství a někteří z nich patřili i k 400 tisícům našich občanů, kteří se trvale vystěhovali z republiky.

Vše lze tedy shrnout, že pro drobné rolníky představovala první republika jen nekončící dřinu, kdy se museli spoléhat jen na své svaly, případně zvířecí sílu, ačkoliv již od konce 19. století zde existovaly továrny na zemědělské stroje (Příkladně Roudnické strojírny, založené kolem roku 1880, které fungovaly více jak sto let a osudná se jim stala až devadesátá léta po pádu socialismu), které však byly dostupné jen velkostatkářům. Není tedy důvod si cokoliv idealizovat.

Vesnice po roce 1945 - pozemková reforma

Po skončení války bylo zřejmě, že vesnice projde změnami. Šlo o tři etapy majetkových přesunů, kdy mělo dojít k konfiskaci majetku Němců, Maďarů a zrádců, dále v další etapě šlo o revizi pozemkové reformy z dvacátých let a konečně o schválení zákona o nové pozemkové reformě. Klement Gottwald to charakterizoval následovně: "...to, co dělali agrárníci dvacet let a ještě špatně, udělá naše lidová republika za několik měsíců spravedlivě a důkladně."

Nejprve tedy bylo konfiskováno 2 946 395 ha půdy Němců, která byla ve vnitrozemí přidělována obyčejně drobným zemědělcům (tj. těm, kteří neměli větší výměru než 13 ha) a v pohraničí, kde bylo našeho obyvatelstva málo, novým osídlencům. Maximální příděl byl stanoven na 13 ha, v průměru na jeden příděl připadalo 10 ha, noví majitelé zde museli sami hospodařit, nesměli půdu prodat nebo pronajmout. Cena této půdy byla stanovena tak, aby představovala hodnotu sklizně za 1 - 2 roky a splácet ji šlo až 15 let. V některých případech bylo možné příděl obdržet i zdarma.

V červenci 1947 následoval zákon o revizi první pozemkové reformy, kterým bylo na příděly získáno dalších 943 271 ha a v březnu 1948 zákon o pozemkové reformě, který stanovil možnost držet maximálně 50 ha a vyvlastňoval dalších 253 483 ha. V této době již nebyl zájem o příděly tak velký a nově získaná půda tak byla převedena ve větší části na státní statky nebo do vznikajících JZD.

Po provedení poválečné pozemkové reformy tak 86,3 % hospodářství mělo výměru do 10 ha. Ačkoliv půda patřila těm, kdo na ní pracují, zmizeli soukromí vlastníci tisíců hektarů, charakter zemědělské malovýroby obnášel do budoucna problém s rozvojem zemědělství.

Zakládání družstev

Problém zemědělské malovýroby spočívá v tom, že drobný zemědělec nemůže využívat všech technických vymožeností, které mu moderní doba dává k dispozici. Nemůže si dovolit strojní vybavení, nemůže platit kádry s příslušným vzděláním, musí se spoléhat na své zkušenosti a práci svých rukou. To mohlo stačit kdysi, ale v době, o které mluvíme, to již bylo málo. V SSSR byl podobný problém řešen v době před válkou, J. V. Stalin k tomu napsal: "Síla velkého hospodářství v zemědělství, ať už je to hospodářství statkářské, kulacké, nebo kolektivní, tkví v tom, že toto velké hospodářství má možnost používat strojů, využívat vědeckých poznatků, používat hnojení, zvyšovat produktivitu práce a dodávat takto největší množství tržního obilí." V této myšlence je vlastně shrnuta podstata problému.

Nesmíme si ovšem myslet, že družstevnictví by byl nějaký komunistický vynález. První družstvo u nás vzniklo již v 19. století. Zprvu šlo hlavně o úvěrová družstva, kterým se říkalo kampeličky (podle jména jejich významného propagátora), postupně přibyla družstva zpracovatelská, obchodní, strojní atd. Problémem této formy družstevnictví v prvorepublikovém Československu ale byla skutečnost, že agrárně finanční kapitalisté zde využívali peněz drobných střadatelů z úvěrových družstev pro posílení svého vlivu a své podnikatelské záměry. Jinými slovy, drobný rolník tu přispíval na statkáře. Gottwald to vystihl takto: "... v Československu, v zemi diktatury buržoazie, je zemědělské družstevnictví pákou, s jejíž pomocí finanční kapitál ovládá a vykořisťuje drobné rolníky..." Překonat tyto negativní aspekty družstevnictví měl v únoru 1949 Zákon o JZD.

Následné zakládání JZD narazilo na řadu problémů, které vycházely ze specifik vesnického života, kdy panoval až příliš zakořeněný vztah k soukromému hospodaření. Dřeli-li se předchozí generace, nebyl si často ani drobný rolník schopen představit, že by snad mohla přijít i jiná doma. Půdy se držel jako jistoty, často vydřené a těžce zaplacené. Tento tradiční vztah pak posílila i válečná léta, kdy panovaly pro malovýrobce poměrně výhodné tržní podmínky. Dalším problémem pak bylo, že kritiku zakládání JZD používaly pro svoje záměry i síly poražené v únoru 1948. Šlo o podobnou rétoriku, jakou slyšíme ve vztahu k JZD dnes. Tedy to, že se komunisté chystají okrádat rolníky, zakládat po sovětském vzoru kolchozy a tam je nutit násilím pracovat.

Překonávat výše uvedené problémy bylo nutno po etapách. Již Lenin, když hovořil o problematice společného hospodaření, říkal, že se věc nesmí uspěchat a je se třeba vyvarovat administrativního nátlaku. Musíme si otevřeně přiznat, že ve vyhrocené době, o které je řeč, se to ne vždy povedlo a některé osudy byly skutečně pohnuté. Padá to však i na hlavy těch, kteří rozdmýchávali svoji protikomunistickou propagandu právě na boji proti zakládání JZD.

Podle zákona byla zakládána JZD více typů. Šlo právě o to postupné překonávání bariér. V JZD I.typu byla společná jen rostlinná výroba při zachování mezí mezi poli. Jinými slovy, členové družstva pracovali společně na poli, od jehož vlastníka dostali zaplaceno. Ten pak dostal zaplaceno za práci, kterou vykonal na polích ostatních členů. Stroje a další vybavení bylo vyúčtováno podle počtu pracovních hodin a místa práce. Každý pak dostal svoji úrodu v plné výši.

JZD II.typu pak představovalo další pokrok, kdy již došlo k rozorání mezí mezi poli. To umožnilo daleko efektivnější nasazení techniky. Takové rozorání mezí bylo obyčejně spojeno s lidovou slavností. Živočišná výroba i zde zůstala individuální. Tento typ JZD měl sice pozitivní přínos po technické stránce, ale docházelo zde k nepřesnostem ve vyúčtování a při rozdělování úrody. Časté tak byly tahanice o vyrobené krmivo. Menší rolník se tu mohl stát snadno levnou pracovní silou pro většího rolníka. To nebylo samozřejmě správné.

Oba výše zmíněné typy JZD představovaly v letech 1949-51 nejčastěji zakládaná družstva. Byl to první krok ve snaze přesvědčit rolníka o nutnosti společného hospodaření pomocí společného osevu. Do budoucna ale bylo jasné, že jen společná rostlinná výroba nestačí. V únoru 1951 tak zasedání ÚV KSČ vytyčilo nový cíl, kterým byla plná integrace živočišné výroby do JZD. Jinými slovy o prosazovaní JZD III.a IV.typu.

JZD III.typu znamenalo společnou rostlinou i živočišnou výrobu. Pro samozásobení byl určen záhumenek. Odměňování zde vycházelo z výměry vložené půdy, což byl vlastně bezpracný zisk, dále z vynaložené práce ve výrobě a ze záhumenku.

JZD IV.typu pak už znamenalo odměňování jen podle odvedené práce, přičemž nezáleželo na tom, kdo, kolik a čeho do družstva vložil. Z dlouhodobého hlediska šlo o nejspravedlivější formu.

Tímto postupným začleňováním rolníků do JZD, překonáváním počáteční nedůvěry, se dařilo družstva skutečně zakládat. Klíčovou roli v tom měli komunisté, výbory JZD jsme tvořili až z 80 %. Na komunistech ležela hlavní agitační práce, která vedla k tomu, že jestliže v roce 1949 bylo celkem 2 070 JZD I. + II.typu a 28 JZD III. + IV.typu, tak v roce 1953 to již bylo 1 710 I. + II.typu a 6 678 JZD III. + IV.typu, z čehož je zřejmý přesun k plnému začlenění zemědělské výroby. Kolem roku 1960 již JZD hospodařila na celkové výměře 4 915 000 ha a všech JZD celkem bylo 10 816. V následující etapě se sledovalo další slučování do větších celků, které je pro zemědělskou výrobu prospěšné, takže v roce 1974 existovalo celkem 3 619 JZD, hospodařících v průměru na 1142 ha oproti roku 1962, kdy byla průměrná výměra obhospodařovaná jedním JZD 420 ha.

V průběhu sedmdesátých let došlo dále k prohloubení koncentrace a specializace výroby. Docházelo k stále širší dělbě činnosti mezi družstvy i podniky státního sektoru a to jak z oblasti zemědělství, tak průmyslu i služeb. V roce 1974 bylo do nějaké formy kooperace zapojeno 97 % JZD a 90 % státních statků. Nejrozšířenější formou kooperace se staly "společné zemědělské podniky - SPZ".

Významnou úlohu v práci JZD plnily také Strojní traktorové stanice - STS. Zprvu nebylo možné vybavit každé družstvo dostatečným množstvím techniky. Ta byla na vsích obyčejně jen v držení nejbohatších statkářů a pro nově vzniklá JZD by byla nedostupná. Stát tedy zřídil STS a soustředil zde techniku, která byla nápomocna okolním družstvům. Šlo o stroje, které sem přešly z různých strojních družstev, nebo byly vykoupeny od vesnických boháčů. Tím se také sledoval cíl oslabení jejich vlivu, neboť často družstevní hospodaření sabotovali. V roce 1949 bylo v naší zemi v STS k dispozici 6 577 traktorů, v roce 1958 již 35 473, pluhů ve stejných letech 4 508 a 36 335. Tak bychom mohli pokračovat i s dalšími stroji. Z těchto čísel je vidět růst technické vybavenosti, která představovala dobrou základnu pro družstevní zemědělství. Na přelomu padesátých a šedesátých let navíc již bylo techniky tolik, že i v rámci jednotlivých JZD bylo dostatečné vybavení a STS tak dostávají z rozhodnutí vlády i jiné úkoly, než jen pomáhat při polních pracích. Jde o různou strojní opravárenskou činnost, chemizaci zemědělství, zemní a meliorační práce a tak podobně.

Zakládání a úloha státních statků

V roce 1945 převzaly státní statky pozemky původní předválečné republiky. Posléze i velké konfiskované velkostatky a v probíhající pozemkové reformě i půdu, o kterou nebyl zájem. Smyslem bylo zajistit řádné obdělávání zemědělské půdy i v místech, kde nebyly vhodné podmínky pro vznik JZD.

V roce 1948 hospodařilo 113 státních statků na výměře jen 68 000 ha, ale již v roce 1950 to bylo 219 státních statků na 601 500 ha. V dalším vývoji výměra obhospodařované půdy rostla, v roce 1973 činila 1 439 550 ha při počtu 299 státních statků, což představovalo zhruba 20 % celkové výměry. Další socialistické organizace hospodařily v témže roce na 662 029 ha, což znamenalo, že tento sektor připadalo přibližně 30 % celkové výměry půdy.

Poněkud svízelné bylo zprvu řízení státních statků. Hledaly se nové metody, v letech 1953 - 56 dokonce existovalo ministerstvo státních statků, které mělo centrálně řídit jejich činnost. Po tomto roce přešly přímo do působnosti krajských a posléze okresních výborů až nakonec vykrystalizovalo pozdější řízení činnosti státních statků okresními zemědělskými správami.

Z podstaty státních statků plynula jejich průkopnická úloha v zavádění nových postupů. Některé činnosti, které souvisely s rozvojem celého odvětví, tak byly soustředěny do specializovaných státních podniků, do kterých byly postupně vřazeny i některé státní statky s všeobecným zaměřením výroby. Takto organizačně sestavené podniky podléhaly přímému řízení ministerstva zemědělství.

Jako příklad můžeme uvést oborové ředitelství Oseva a Slovosivo (na Slovensku), které zahrnovaly šlechtitelské a semenářské podniky a semenářské státní statky. Celkem do jeho působnosti spadalo 48 státních statků specializovaných na osiva, hospodařících na výměře 192 000 ha. Takto pomáhaly celému zemědělství ve výrobě osiva.

Dále lze zmínit oborový podnik Velkovýkrmny, který soustředil státní statky se specializací na chov a výkrm prasat. Jádro tohoto podniku bylo tvořeno státními statky, kde bylo v letech 1949 - 56 vybudováno zázemí pro velkovýkrm: Státní statky Smiřice, Dražkovice, Mimoň, Třeboň atd. Hlavním úkolem této organizace bylo zajistit plynulé zásobování masem při nevyrovnané produkci prasat, dodávaných ostatními zemědělskými podniky.

Oborový podnik Drůběžnictví Xaverov s cílem uplatnění průmyslových prvků v chovu drůbeže. Na Slovensku tuto úlohu vykonával Hydinárský priemysel, oborové ředitelství Bratislava. A tak bychom mohli pokračovat.

Z výše uvedeného tedy plyne, že státní statky měly svoji nezastupitelnou, důležitou roli jak v zemědělství a jeho rozvoji, tak jako podniky vytvářející řadu pracovních míst.

Výsledky socialistického hospodaření na vsi

V předchozích kapitolách jsme viděli dynamické změny na vesnici v poválečné době. Ačkoliv šlo jen o stručný popis a shrnutí, šlo mi o to, poskytnout alespoň základní přehled. V úvodu jsme si však kladli otázku, jak mohla údajně zaostalá vesnice zajistit dostatek zemědělské produkce pro naše potravinářství. Mnoho je zřejmé již z předchozího textu, ale nyní bych chtěl poskytnout trochu detailnější náhled.

Nechci zde hovořit o všeobecně známém JZD Slušovice, které bývá označováno za socialistický zázrak, a bylo v devadesátých letech zřejmě záměrně likvidováno. Toto družstvo, založené roku 1952, mělo dle dostupných údajů v roce 1989 roční obrat 7 miliard tehdejších korun (pro srovnání, státní rozpočet ČSSR v témže roce činil něco přes 230 miliard korun), zaměstnávalo tisíce lidí a jeho činnost zasahovala do celé řady oborů, zemědělstvím počínaje a výrobou počítačů (od roku 1982) konče. Zabývat se však právě slušovickým družstvem by mohlo budit mylný dojem, že snad bylo jediné úspěšné. Chceme se tedy na výsledky těch čtyřiceti let socialistického hospodaření na naší vsi podívat poněkud komplexněji.

Lze říci, že proces získání převahy socialistického sektoru byl završen v roce 1959. Lze si to znázornit v tabulce, kde uvedeme jeho podíl na hrubém zemědělském produktu, přičemž ještě rozlišíme družstevní a státní podniky.

Do roku 1973 pak podíl soukromého sektoru na hrubém zemědělském produktu poklesl na 6,9 % a prakticky již neměl žádný význam, snad kromě horských oblastí na Slovensku. Šlo převážně o drobná hospodářství dělníků žijících na vsi při průměrné výměře kolem 0,5 ha.

A nyní můžeme začít srovnávat výsledky, zvlášť zajímavé je porovnání hlavních komodit s předválečnou dobou. Uveďme tedy, že třeba průměrný hektarový výnos pšenice činil mezi lety 1934 - 1937 17,1 metráků, v roce 1960 již 23,3 metráků a v roce 1973 37,8 metráků. U ječmene to bylo ve stejných letech 17,0 metráků, 24,8 metráků a 34,0 metráků. Obecně v obilovinách byl průměrný výnos v roce 1974 38,4 metráků, zhruba pětina okresů dosahovala výnosů přes 40 metráků a dalších osm okresů a celý Západoslovenský kraj pak hektarového výnosu přes 50 metráků (dynamika růstu je patrná i z toho, že rok předtím, v roce 1973, byl pouze jediný okres s výnosem nad 50 metráků z hektaru). A tak se stalo, že dnes vysmívaná socialistická zemědělská velkovýroba předstihla ve výnosech obilovin nejen chválenou malovýrobu první republiky, ale i kapitalistickou velkovýrobu některých západních zemí. Do roku 1989 pak tento trend pokračoval, takže třeba v roce 1983 již činil průměrný hektarový výnos obilovin 49,2 metráků z hektaru, v roce 1988 50,2 metráků, 1989 49,4 metráků a 1990 56,4 metráků.

Smutné je, že v posledních třiceti letech jsme se po přechodu zpět ke kapitalistické výrobě zasekli s těmito hektarovými výnosy obilovin právě v době konce socialismu, zatímco Francie či Německo aktuálně dosahují výnosů přes 70 metráků z hektaru.

Podívejme se ještě na živočišnou výrobu. V úvodu jsme psali o výrobě masa, ta se mezi léty 1950 a 1973 zvýšila celkově o 72 %, při největším růstu u masa hovězího o 101 %. Pokud jde o hovězí maso, můžeme si dovolit jednu vtipnou glosu k dnešní době: Je to maso, u kterého naše současná výroba kryje spotřebu obyvatel zhruba z 110 %. Chtělo by se až zajásat, kdybychom však neuvedli i ten tento údaj: Spotřeba hovězího masa na obyvatele klesla od roku 1989 na necelou třetinu.

Vraťme se však zpět k socialistické velkovýrobě: Mléka se vyrábělo v roce 1973 o 65 % více než v roce 1950. Absolutním číslem to v roce 1989 bylo 4 900 milionů litrů mléka za rok, avšak již v roce 1993 3 724 milionů litrů mléka a v současné době kolem 3 000 milionů litrů. Spotřeba na obyvatele se za třicet let snížila o zhruba 30 litrů za rok.

Určitou představu poskytují i tyto grafy:

Zajistit takto rozsáhlé činnosti však vyžadovalo i vysokou úroveň vybavení. Zprvu jsme si již říkali, že době před válkou byly stroje jen na velkostatcích a rolník se spoléhal na sílu svalů. Strojů tedy bylo málo, ale jejich počet záhy rostl. Ve stati věnované STS byl uveden počet traktorů k roku 1949, z nich bylo traktorů s výkonem nad 15 koňských sil jen necelé 4 tisíce. V roce 1973 to ale již bylo více jak 250 tisíc traktorů. Obilních kombajnů bylo ještě v roce 1951 jen 392 v celé naší zemi, ale v roce 1973 to bylo více jak 18 tisíc strojů. Takto bychom mohli pokračovat, ale stačí snad jen všeobecně uvést, že hodnota základních výrobních prostředků v zemědělství vzrostla mezi lety 1950 a 1974 více jak trojnásobně. V prvních letech docházelo především na investičně náročné stavby velkokapacitních budov. Dodnes takové objekty (třeba kravíny, výkrmny prasat, obilná sila atd.) stojí v řadě našich obcí, bohužel často opuštěné a zdevastované. Později se těžiště investic přesunulo hlavně na moderní stroje. V roce 1973 připadalo na každých 1 000 ha zemědělské půdy v průměru 35,8 traktorů, na 1 000 ha výměry obilovin 6,8 kombajnů, na stejnou plochu cukrovky 17,0 řepných kombajnů a podobně.

Jen mezi lety 1960 - 1974 vzrostla více jak trojnásobně plocha zavlažované půdy a od roku 1955 do 1974 více jak pětinásobně plocha půdy, která byla odvodněna.

Významně stouplo i množství průmyslových hnojiv. Těch se v průměru mezi lety 1936-37 spotřebovalo na hektar 13,1 kg, mezi lety 1949-50 už 21,3 kg a v letech 1972-73 to bylo 202,3 kg umělých hnojiv. Zde je jeden z faktorů rostoucích výnosů. Vzpomeňme si, jak jsme výše hovořili o šetření těmito hnojivy v době velké hospodářské krize.

Další faktor růstu socialistického zemědělství byl v zaměstnávání odborníků. Zprvu bylo takových odborníků minimum, drobní rolníci je neměli k dispozici vůbec. Ještě v roce 1960 připadal jeden vysokoškolsky vzdělaný člen JZD na 4 834 ha zemědělské půdy. Jinými slovy, pokud jsme si tedy již dříve řekli, že v té samé době byla průměrná výměra JZD něco přes 400 ha, tak jeden vysokoškolák připadal na více jak 11 JZD. V roce 1974 však již připadal jeden vysokoškolák na zhruba 800 ha, což při průměrné výměře více jak 1 000 ha na JZD de facto znamenalo, že všude měli alespoň jednoho - byť tento propočet musíme chápat jen ilustračně pro lepší představu vývoje. Budeme-li dále hovořit o středoškolských kádrech, zvýšil se jejich počet ještě významněji.

Abychom se nepouštěli do příliš velké hloubky, lze vše shrnout tak, že změny, které proběhly na vesnici po skončení války, umožnily vybudovat moderní zemědělskou velkovýrobu, která kryla naši spotřebu.

Dnes jsme samozřejmě vývojově dál. Po roce 1989 se objevily hlasy o zdevastovaném zemědělství a nutnosti návratu k malovýrobě, ačkoliv v té době již bylo dávno jasné i na západě, že budoucnost má jen zemědělská velkovýroba - která tam také existovala. I u nás tomu dala následující léta za pravdu. Pod záminkou nápravy jakýchsi křivd byly rozděleny fungující zemědělské podniky, půda se po drobných výměrách dostala zpět do rukou bývalých držitelů, či jejich potomků, kteří ale o drobné hospodaření zájem neměli. Ostatně, kdo by také stál o nekončící dřinu z předválečné doby? Zemědělská půda se tak dneska na vsích dostala obyčejně do obhospodařování zemědělské buržoazie, provozující větší zemědělské podniky. Došlo tedy jen k majetkovému přesunu.

Změny v sociální oblasti a v životě lidí na vsi

Komplexní změny, ke kterým na naších vesnicích došlo, se samozřejmě musely projevit i na způsobu života obyvatelstva. Již dříve jsme mluvili o výrazných rozdílech v sociální oblasti, které se tu projevovaly za první republiky. Na jedné straně převaha bezzemků, drobných rolníků a pachtýřů žila v podmínkách, které si dnes jen obtížně představíme. Na straně druhé menší skupina vesnických boháčů a majitelů půdy žila relativně slušně. Dobové fotografie nám ukazují, jaká to skutečně byla vesnice. Vesnice chudých, tvrdě pracujících lidí. Nebylo výjimkou, že celá rodina obývala jedinou místnost, někdy i společně s dobytkem. Hygienické podmínky byly také tristní.

Školní docházka dětí byla sice povinná, ale děti drobných rolníků si v čase hlavních polních prací nemohly vybírat a musely místo školy pomáhat. Tomu odpovídala i kvalita vzdělání, která se často omezovala jen na základní dovednosti čtení, psaní a počtů a někdy ani to ne.

Další bolestí prvorepublikové vesnice byla péče o staré lidi. Vžilo se pro ně označení vejminkáři, které dnes známe možná z knížek. Vejminkář předal svoje hospodářství dětem a sám si vymínil, že se o něj budou noví hospodáři starat. Ač je to neuvěřitelné, prvorepublikové sociální pojištění totiž na rolníky vůbec nepamatovalo a staří lidé tak byli odkázáni na pomoc rodiny. Opět zde existovaly velké rozdíly, kdy na velkém statku se mohl i vejminkář mít relativně dobře, zatímco u menších usedlostí byl často odsunut do jediné místnosti, kde vedl nuzný život. Celý tento systém navíc vrážel klín mezi mladou a starou generaci a ono známé heslo: "Dědeček a babička, ujídají chlebíčka" zde získalo konkrétní rysy.

Průlomem byl teprve po Vítězném únoru zákon o rolnickém pojištění, který přinesl starobní důchody pro rolníky starší 65 let, případně 60 let, pokud měli předtím dvacet nebo více let pojištění. Zřízeny byly také invalidní, vdovské a sirotčí důchody. Následně v roce 1964 došlo k úplnému srovnání principů důchodového zabezpečení jak pro rolníky, členy JZD, tak pro zaměstnance v pracovním poměru. A zvláštní předpis pamatoval dokonce i na soukromě hospodařící rolníky.

Problematické to před válkou bylo i s příjmy rolníků ze své výroby. Drobný rolník musel na roztříštěném trhu využívat nabídek překupníků, kteří si sami určovali nižší ceny. Nemohl fungovat tak, jako velký zemědělský kapitalista, používající znalost trhu a kontakty v obchodních družstvech, kterému to umožnilo prodávat za výhodnější ceny a navíc i regulovat pomocí nabídky a poptávky poměry na trhu. Drobný rolník měl krom toho svázané ruce ještě různými poplatky, daněmi a především pachtovným. Logicky pak jeho čisté příjmy, přepočteno na jeden hektar výměry, byly podstatně nižší, než příjmy velkého držitele půdy. Konkrétně třeba v letech 1926 - 30 dosahoval průměrný peněžní příjem na jeden hektar půdy v hospodářstvích do celkové výměry 5 ha 2 220 Kčs, ale na statcích s výměrou nad 100 ha to již bylo 3 223 Kčs, tedy o tisíc korun více.

Taková příjmová diference se samozřejmě odrazila na spotřebě peněz a vydáních. V průměru to mezi lety 1926 - 1929 bylo u hospodářů s výměrou do 5 ha ročně na osobu 1 456,80 Kčs, u středních rolníků 10 - 20 ha činila stejná položka 2 219 Kčs, ale u statků nad 50 ha to již bylo neuvěřitelných 10 584,20 Kčs. Jde o další doklad sociálních disproporcí tehdejší vsi.

Během socialistické etapy tento aspekt vymizel. Je obtížné srovnávat peněžní údaje z doby před válkou s pozdějšími lety, ale je zajímavé se podívat třeba na vývoj a růst příjmů na vsi. Uveďme nejprve, že průměrná mzda (za všechna odvětví) v Československu činila měsíčně v roce 1937 764 Kčs, v roce 1955 1 192 Kčs a v roce 1970 1 915 Kčs. Oproti tomu průměrná mzda v zemědělství byla v roce 1955 u státního sektoru (tj. státní statky) 893 Kč a u členů JZD 835 Kč a v roce 1972 již 1 939 Kčs a 1 970 Kčs. Vidíme tu tedy, že v zemědělské výrobě na vsi byly mzdy nižší oproti průměrné mzdě v celém hospodářství, ale zároveň je zjevný trend k jejich srovnání. Ještě v roce 1967 byla průměrná odměna člena JZD o 14,5 % menší, než mzda pracovníka v průmyslu, ale v roce 1972 byl tento rozdíl již pouze 6,3 % a následně se ještě snížil. Byli jsme tehdy jednou z vůbec prvních zemí světa, která víceméně vyrovnala příjmy pracovníků v průmyslu i zemědělství.

Poslední údaj, který je snad k této otázce zajímavé uvést, je fakt, že mezi léty 1937 - 1972 vzrostly životní náklady zemědělců na vsi o 30 %, ale peněžní příjmy přepočtené na jednoho člena domácnosti družstevního rolníka se zvýšily takřka čtyřikrát. To samo o sobě hovoří poměrně výmluvně o růstu životní úrovně.

Stalo se tak, že v roce 1973 byla vybavenost vesnických domácností členů JZD víceméně podobná, jako vybavenost domácností ve městě. Na tisíc domácností tehdy připadalo 980 televizorů, 809 praček, 1 219 rozhlasových přijímačů, 239 automobilů atd. Vzestupný trend byl přitom patrný již od padesátých let, kolem roku 1960 se například na vesnici prodalo v průměru ročně 12 000 motocyklů, 50 000 rozhlasových přijímačů, 27 000 televizorů, 16 000 chladniček a co je nejpozoruhodnější a je v přímém kontrastu z dobou první republiky, kdy bylo vzdělání chudých rolníků zanedbáváno, také za 52 milionů Kčs knih.

Rozvoj družstev v této době umožňoval, aby byl stále větší důraz kladen nejen na výrobu, ale i na péči o členy. Družstva stavěla svým členům nové byty, poskytovala příspěvky na jejich vybavení, umožnila výhodné půjčky na bydlení. Placená dovolená pro členy JZD byla takřka ve stejném rozsahu jako v jiných odvětvích národního hospodářství. Z peněz kulturních a sociálních fondů byly placeny rekreace a všestranná péče o členy. V době první republiky bylo takřka nemyslitelné, aby rolník navštívil třeba lázně. Takové slovo bylo takřka neznámé, ale již mezi lety 1954 - 1958 bylo jen z řad družstevních rolníků v lázeňské léčbě 19 765 osob, dále dalších 60 255 družstevníků bylo mezi lety 1952 - 58 vysláno na zimní rekreace (zimní proto, že v zemědělství je v zimě méně práce). A to byl pouze začátek péče o lidi na vesnicích. Nesmíme také zapomínat na stavby různých zařízení, počínaje třeba koupalištěm a konče zdravotním střediskem.

Vesnice se proměnila i svým vzhledem. Za první republiky bývala náves i přístupová cesta obyčejně jen hliněná, ujezděná povozy. Za socialismu byla vybudována silnice, často zřízeny chodníky, autobusové zastávky či jiné stavby, na kterých se občané často sami podíleli, bezplatně a dobrovolně, neboť zlepšovali své prostředí. S autobusovými zastávkami samozřejmě souviselo o zajištění dopravní obslužnosti obcí, která bývala v některých místech daleko lepší, než v současné době.

S touto výše popsanou modernizací bylo spojeno i dokončení celkové elektrifikace Československa. Ta sice byla nařízena zákonem již v roce 1919, kdy byly určeny i parametry rozvodné sítě, ale tempo jejího zřizování bylo nestejné. Pro představu, jak elektrifikace postupovala, můžeme uvést, že v roce 1945 bylo zapojeno nejvíce obcí na Moravě, zhruba 90 %, ale v jižních Čechách to bylo jen 41,5 % obcí a vysloveně katastrofální stav panoval na Slovensku, kde zbývalo připojit 1 826 obcí. Zdroje se sice různí, ale pravděpodobně poslední elektrifikovaná obec v Čechách byla již v roce 1955 Hrčava v okrese Frýdek Místek a na Slovensku v roce 1960 Zlatá Baňa na Prešovsku, čímž byla elektrifikace Československa dokončena. Šlo skutečně o poctivou elektrifikace, kdy došlo k připojení i vzdálených míst, samot, kde náklady na zapojení odběrného místa několikrát přesahovaly běžné náklady v přístupnějších obcích.

Pro život vesnice byla také důležitá činnost spotřebních družstev. Ta nesla od padesátých let název Jednota a byla určena primárně pro zásobování venkova. Zřizovala zde prodejny, restaurace, budovala nákupní střediska. Lidé se na těchto stavbách často podíleli sami, aby zlepšili svoje životní podmínky. Stalo se tak, že základní potraviny byly obyčejně přístupné i na malých obcích a nebylo nutné cestovat za nákupy do města. Byl to velký pokrok, dnes bohužel nemyslitelný, tyto prodejny byly převážně v průběhu devadesátých let likvidovány, neboť po uvolnění cen nemohly konkurovat levnějším provozům ve městech.

A tak bychom mohli pokračovat.

Změny na vesnici ve fotografii a očima pamětníků

Rolníci v době první republiky: Pracuje vlastně celé rodina.

A tak to obyčejně na vsi vypadalo: Jen hliněná cesta, chalupy a chudí lidé (foceno 1925-6) .

Na návštěvě u drobného rolníka v době první republiky: Šetřilo se doslova na všem, všimněte si třeba úsporné skladby střešní krytiny.

Michal Palka, Hlboké, Senica: "Měl jsem 4 ha a něco jsem si najímal od větších rolníků. V obci velcí sedláci nebyli, ale na katastru obce měli polnosti velcí sedláci z okolních vsí. Ve vsi měl velké polnosti z první pozemkové reformy pouze agrární poslanec Macek.

V roce 1947 skupina čtyři menších rolníků přemýšlela, jak se zbavit dřiny a založila proto po žních v roce 1947 strojní družstvo. Měli jsme traktor Škoda 30 a nějaké stroje k němu. Stroje, které jsme koupili a do koruny zaplatili, jsme půjčovali po celé vesnici.

V roce 1950 byl u nás z podnětu ONV založen přípravný výbor JRD (Jednotné rolnické družstvo = JZD na Slovensku) a ještě téhož roku chodily agitační dvojice shánět podpisy pod provozní řád II. typu JRD. Získali jsme faráře, příslušníka SNB, kovorolníky, ale výkonných rolníků bylo jen sedm. Družstvo jsme založili na půdě církevní, obecní a opuštěné a vyhlásili jsme, že z této půdy dostane každý záhumenek, i když do družstva nepřinese nic. Této půdy bylo asi 130 ha. Ještě na podzim jsme scelili, technici nám to vyměřili a vykolíkovali, ale někdo nám do rána kolíky vyházel. Tak jsme to vyznačili oboráním. Hned na podzim jsme provedli společnou orbu a zavedli devítihonný osevní postup. Celá naše živočišná výroba se skládala z 40 prasat a 11 krav. Ale už výsledek hospodaření v roce 1951 ukázal, že družstevní hospodářství se lépe zvládne, než soukromé. Peněz jsme sice brali málo, ale naturálií tolik, kolik nikdo z nás v chalupě nikdy neměl.

Po intenzivní práci v roce 1952 se stalo naše družstvo družstvem celoobecním. Soustředit dobytek však nebylo ani kam, ani do čeho. Neměli jsme pochopitelně kam dát ani našich 190 párů koní - dnes máme 22 koní. Rokem 1953 jsme začali budovat hospodářské středisko družstva a za pár let jsme se stali jedním z nejlepších družstev v okrese."

Nový život po válce: Oslava MDŽ ve vesnické hospodě.

Oslava MDŽ pokračuje, patrně bude veselo.

Stanislav Černohorský, Suchdol, Příbram: "Traktorku jsem přebral v roce 1950... V roce 1951 jsme začali na několika místech s rozoráváním mezí. Vyjeli jsme na to s ověnčenými Škodovkami a práce se ukončila večer taneční zábavou. Někde nám také ovšem vypustili pneumatiky.

Nikdy v pozdějších letech jsem se nesetkal s tím, co bylo běžné v prvních letech STS, jak obětavě pracovali na traktorce kluci z vesnice. Měli jsme i pražské brigádníky, ti ale později odešli. Na střediscích byl tehdy opravdový život. Tam se jedlo, spalo, schůzovalo. Tak živé diskuse na poradách jsem také potom nezažil. V té době bylo rozhodující nadšení, hmotná zainsteresovanost, to byl v podstatě pojem neznámý."

Společná práce obyvatel vesnice, čištění rybníka.

Takové a podobné prodejny zajišťovaly dostupnost základního zboží na vsi. Ačkoliv šlo o významný výdobytek, vesměs zanikly, tato již v roce 1991.

Také toto koupaliště si družstevníci postavili sami.

Slavnostní otevření nového koupaliště, 1972.

Josef Kučera, Praha: "Nejprve byla závodu ČKD Tatra patronátně přidělena tři JZD na bývalém dobříšském okrese: Buková, Rosovice a Obořiště. V prvním období po založení JZD se soustředila patronátní činnost na získávání nových členů družstev: Chodili jsme po jednotlivě hospodařících rolnících a přesvědčovali je o vstupu. Některé jsme navštěvovali i vícekrát. Přesvědčovacích akcíc jsem se zúčastnil osobně, obcházeli jsme jednotlivé rolníky vždy ve dvojici s předsedou MNV. Tyto přesvědčovací akce trvaly první dva až tři roky. Přitom se utvořil kádr pracovníků ze závodů, kteří navštěvovali stranické a družstevní schůze. Schůze trvaly dlouho do noci, dojížděli jsme na ně na nákladních autech pod plachtou a druhý den ráno jsme šli opět do zaměstnání.

Velmi rozvětvená byla brigádní činnost. Jezdilo se na seno, na žně, na brambory, v menší míře na cukrovku, která se v této oblasti pěstovala na malé ploše. Brigádníci jezdili na brigády vždy vozem svého závodu, stravování brigádníků obstarávala JZD.

...

Patronátní závod pomáhal svým JZD i při investiční výstavbě. Dával brigádní pracovní síly při výstavbě kravínů, vždy 25 - 30 pracovníků na manuální práce, zedníky měla JZD svoje. Zaváděl do kravínů vodovod, vysuté drážky na hnůj, do poroden pro prasata ústřední topení. Pomáhali jsme svým JZD i opravami zemědělských strojů. Utvořili jsme v závodě party, které opravovaly nejčastěji traktory a sekačky, ale protože na vsích nebyly klempířské dílny, opravovaly družstevním rolníkům všechno. V počátečním stadiu jsme dodali svým JZD tři lokomotivy pro parní orbu.

Závod dostal za svou úspěšnou patronátní činnost několik vyznamená z okresu i od města Prahy."

Terezie Vacovská, Švihov, Klatovy: "Než jsem jela na IX. sjezd strany, domluvila jsem se se soudruhy, že převedem strojní družstvo, jehož jsem byla předsedkyní, na JZD. Na schůzi byl tento krok odhlasován, ale brzo ráno za mnou přišel člen výboru a oznámil mi důvěrně, že během dopoledne dostanu 20 odhlášek. A skutečně jich 20 přišlo a všechny byly psány jednou rukou. Pisatele jsme hned poznali, byl jím pozdější místopředseda družstva, ale iniciátorem byl bohatý mlynář. Někteří vzali záhy odhlášky zpět, ale mlynáře jsme už do družstva nevzali.

V roce 1949 jsme převzali farskou půdu a ekonomii od mlýna, který byl zestátněn. Na tyto počátky mám nejkrásnější vzpomínky. Družstvo tvořily, až na dva mužské, samé ženy. Nadřeli jsme se nepředstavitelně, ale byly to nejhezčí chvilky mého života vůbec. Schůzovalo se v maštali ve mlýně a na výroční schůze jsme jezdili do plzeňského pivovaru k našemu patronu. My jsme dali prase, oni zase pivo a bylo veselo. Nezapomněla jsem ovšem ani na méně veselé chvíle. V době, kdy jsem zastávala řadu funkcí, jsme se stali terčem útoku nepřátel. Dostali jsme bezpočet anonymů, ve kterých se nám snažili rozbít manželství a připravit nás i o záhumenkovou krávu. Do jetele nám totiž naházeli kousky železa a hřebíky."

Závěr

Alespoň stručně jsme se předchozím pokusili nastínit změny, jakými prošla naše vesnice v době po válce. V rámci dostupných údajů jsme udělali i jakési srovnání s dobou před válkou, kterou dneska leckdo bezdůvodně obdivuje a místy jsme se pokusili i o přesah do současnosti. Dnešní vesnice je již jiná. Změny, které proběhly v celém hospodářství, se zde významně podepsaly. Již jsme říkali, že půda se opět rozdrobila, mezi tisíce drobných vlastníků, ale ve finále zisky z ní plynou zemědělské buržoazii. Počet lidí, pracujících v zemědělství za posledních třicet let výrazně klesl, připočteme-li k tomu zánik řady průmyslových podniků, lidé z vesnic rovněž pracovali, vznikají nám lokality, kde se obtížně hledá zaměstnání. Jde tedy i problém sociální.

Musíme si dále uvědomit, že došlo také k výraznému úbytku orné půdy. Všude vidíme vybetonované plochy, sklady. To patří k největší tragédii poslední doby, neboť jde o víceméně nevratné ztráty. Nelze říci, že by se současná vesnice nerozvíjela, za posledních třicet let došlo i k pozitivním posunům, ale ta negativa zřejmě převažují. Lidé často žijí na dluh, od výplaty k výplatě a budoucnost je nejistá.

Cílem této stati nebylo postihnout všechny detaily vývoje vesnice za prvních čtyřicet let po válce, ale šlo o to alespoň nastínit, jak velký kus práce se zde udělal a přiblížit zvláště mladým dobu, která je již zahalena oparem historie. Snad se to alespoň částečně povedlo.


Použité zdroje:

  1. Situační a výhledová zpráva Ministerstva zemědělství ČR: Brambory, 1994

  2. Situační a výhledová zpráva Ministerstva zemědělství ČR: Mléko, 1994

  3. Situační a výhledová zpráva Ministerstva zemědělství ČR: Cukrovka, 1994

  4. Suchý - Vrba: Základy organizace státních statků, Státní zem. nakladatelství, Praha, 1955

  5. Kol. autorů MZVž ČSR: Třicet let rozvoje zemědělství a potravinářského průmyslu v ČSSR, 1945 - 1975, nákladem MZVž ČSR, 1975

  6. Kolektiv autorů: 10 let JZD, Státní zem. nakladatelství, Praha, 1959

  7. Kol. autorů pod vedením Fr. Langa: 30 let socialistického zemědělství okresu Prachatice, vydala Okresní zemědělská správa Prachatice, OV KSČ Prachatice a OV Svazu družstevních rolníků, 1979

  8. Kol. autorů pod vedením J. Řezníčka: Základy hospodářské politiky KSČ, učebnice pro střední stupeň stranického vzdělávání, nakl. Svoboda, 1976

  9. Kol. autorů: Sociální zabezpečení v ČSSR, vydalo oddělení propagandy a agitace ÚV KSČ, 1985

  10. Kol. autorů: Světový almanach, vydalo Nakladatelství politické literatury v Praze, 1965

  11. Kol. autorů: Socialistické Československo, vydalo Nakladatelství politické literatury v Praze, 1962

Vytvořte si webové stránky zdarma!