Vysočanský sjezd

Michal Klusák

V květnu 1968 se vedení Komunistické strany Československa [KSČ] pod vedením Alexandra Dubčeka rozhodlo svolat mimořádný stranický sjezd, jehož zahájení bylo plánováno na 9. září 1968. Na přelomu června a července se na mimořádných krajských, městských, okresních a obvodních konferencích konaly volby delegátů sjezdu, jejichž výsledky jasně odrážely posilování pozic reformně orientovaných straníků. V bezprostřední reakci na provedenou invazi 21. srpna 1968, odvlečení stranických představitelů do Sovětského svazu a menšinové snahy ustavit tzv. dělnicko-rolnickou vládu, však zvolení delegáti, pod vedením Městského výboru KSČ v Praze, byli nuceni improvizovat a mimořádný sjezd spontánně svolat. Pololegální poměry prvních hodin po vstupu vojsk Varšavské smlouvy násobené mimořádným organizačním vypětím všech stupňů tehdejší komunistické infrastruktury povzbuzované neméně statečnými postoji pracovníků médií vedly k výsledku, který překonal i očekávání organizátorů. 

Sjezd se uskutečnil 22. srpna ve velké jídelně podniku ČKD v Praze-Vysočanech a do historie vstoupil jako tzv. Vysočanský sjezd. Ve vysočanských továrních prostorách se postupně během dopoledne shromáždilo 22. srpna 1219 delegátů zvolených na okresních a krajských konferencích během pozdního jara 1968. Připraveny byly i důležité dokumenty, které měly být zveřejněny na oficiálním sjezdu, jenž byl původně svolán do prvních zářijových dnů; mimo nové demokratické, ve své době neslýchaně otevřené stanovy to byl i průpravný výchozí text určený jako podklad pro následné diskuse na novém základním programu KSČ a analýza vývoje ve společnosti po 13. sjezdu (jakési reformní "Předpoučení"). Průvodní dokumenty sjezdu (komuniké nově zvoleného ÚV KSČ, provolání určená československému lidu, prohlášení nově zvoleného předsednictva ÚV KSČ ad.) dokonale rozvrátily původní plány intervenčních vojsk. Navzdory plánu byrokratů Brežněvova vedení, že po internaci Dubčekova vedení aktivity reformního křídla KSČ ustanou, naopak aktivity reformního křídla KSČ nejenže neustaly, ale naopak se vystupňovaly, a navíc se těšily nezakrývané přízni a sympatiím drtivé většiny tehdy socialisticky cítícího a smýšlejícího obyvatelstva, nakloněnému ideji socialismu s lidskou tváří. Původní představa byrokratů Brežněvova vedení uvozující Operaci Dunaj ustavením jakési poslušné tzv. dělnickorolnické vlády navíc ztroskotala na nesouhlasném stanovisku prezidenta armádního generála Ludvíka Svobody.

Brežněvova doktrína omezené státní suverenity státu Varšavské smlouvy v ruku v ruce s jednostrannou závislostí na Moskvě, díky západní blokádě, je v dokumentech Vysočanského sjezdu naplno obnažena. Vedle pronikavých argumentů Pelikánova uvozujícího textu (upozornění na mnohonásobné porušení demokratizujících prvků autoritativního režimu šedesátých let, rehabilitace obětí politických procesů ad..) zaznívají tyto nové tóny i z dobových dokumentů a osobitého výběru citátů z děl tehdy uznávaných klasiků marxovského i postmarxovského marxismu. Za všechny představme tento Leninův text: "Je třeba rozlišovat nacionalismus národa utlačujícího a nacionalismus národa utlačovaného, nacionalismus velkého národa a nacionalismus národa malého. Pokud jde o onen druhý nacionalismus, byli jsme my, příslušníci velikého národa, téměř vždy v historické praxi usvědčeni z viny na nekonečné spoustě násilí, a co více - dopouštíme se nekonečné spoustě násilí a urážek, aniž si to sami uvědomujeme ... Přitom musí internacionalismus utlačujícího nebo tzv. velikého národa (byť i velikého jen svým násilím, velikého jen v tom smyslu, jako je někdo velký děržimorda) spočívat nejen v zachování formální rovnosti národů, ale i v takové nerovnosti, kterou by národ utlačující, národ velký, nahrazoval onu nerovnost, která se v praxi skutečně vytváří. Kdo to nepochopil, ten v podstatě setrval na maloburžoazním stanovisku, a proto nutně musí každou chvíli sklouzávat na stanovisko buržoazní."

V případě Vysočanského sjezdu, jenž probíhal pod tlakem a v ohrožení, však paradoxně došlo k formulaci nejradikálnějších požadavků demokratického socialismu.

Tento program se dotýkal tří hlavních oblastí společenského života. Zároveň měl deklaračně vést ke sjednocení a překonání animozit mezi různými společenskými vrstvami, především dělnictvem, rolníky a inteligencí. V ekonomické linii šlo v zásadě o implantaci hospodářské reformy Oty Šika. Ta měla vést na jedné straně k upuštění od direktivního plánování a většímu osamostatnění podniků, na straně druhé však i zakládala principy dělnické samosprávy. Stejně tak byl proklamován přechod od extenzivního hospodaření k intenzivnímu. Byly připomínány odkazy na spisy raného Marxe a vize socialismu vedoucího k rozvinutí lidské potenciality v různých ohledech. Stejně tak zaznívaly požadavky na demokratizaci stranického systému a hovořilo se i o nutnosti vyrovnat se s nezákonnostmi předcházejících let. Mělo také dojít k vytvoření československé federace, která by revokovala předcházející národnostní asymetrii. V tomto směru závěry Vysočanského sjezdu výrazně překračovaly hranice sovětského tehdy již zbyrokratizovaného socialismu a blížily se jugoslávskému modelu nebo programům komunistických stran na Západě.

Pozdější vývoj ve společnosti po normalizaci vedoucí k roku 1989 ukázal, že potlačením těchto myšlenek, včetně dělnické samosprávy, kvůli vítězství úzké elity řídícího aparátu strany, se stal hrobařem pro celou socialistickou společnost a vedl k rekapitalizaci země v důsledku neschopnosti vyrovnat se s konkurencí Západu. Toho Západu, který se rámcově svým kapitalismem přizpůsobil nutnosti určitých dílčích sociálních změn k potlačení nejostřejších třídních rozporů.

Nadčasovým poselstvím zapomenutého vysočanského sjezdu je snaha napravovat, vývojově převrstvovat a pozitivně překonávat deformace a zásadní společenské chyby v boji za lepší socialistickou společnost.