ČSSR se stala v druhé polovině dvacátého století jednou z předních zemí pokud šlo o vzdělání mladých lidí z rozvojových zemí.

V rámci ducha socialistického internacionalismu si takto naše země vytvářela dlouhodobá spojenectví, prostřednictvím mladých lidí, kterým poskytovala vzdělání. Praha, Bratislava a další města se stala mezinárodními vzdělávacími centry a domácí občané si začali zvykat na přítomnost zahraničních studentů.

Idea, že Československo poskytne rozvojovým zemím znalosti a dovednosti potřebné pro rozvoj formou těchto studijních pobytů, patřila k dokonalým ukázkám funkčního socialistického internacionalismu. Nejen, že se tím vytvořily přátelské vazby mezi Čechoslováky a lidmi z celého světa, ale také umožnila mladým lidem z celého světa získat znalosti a dovednosti na světové úrovni, které pak aplikovali ve svých zemích a reálně tím zlepšovali materiální podmínky u sebe doma. Místo charity ve formě humanitární pomoci nebo lichvářských finančních půjček dávalo socialistické Československo zemím možnost se vymanit z chudoby a následků imperialismu pomocí vzdělání. Přitom organizace těchto studijních pobytů nebyla chaotická jako je například dnešní migrační politika EU, ale měla jasná a pochopitelná pravidla jak pro zahraniční studenty tak pro Čechoslováky.

Studenti zde měli zajištěné ubytování, měli své národní svazy které jim umožnovaly kolektivně jednat s orgány moci. Organizovali svoje národní akce a vzdělávací kurzy, kterých se pak mohli účastnit i studenti českoslovenští, a tak poznávat jazyky a kultury vzdálených zemí. Takto probíhající kulturní obohacení mělo pozitivní dopad jak na hosty tak na hostitele, neboť bylo dobrovolné a mělo jasná pravidla.